Jako White Lies jste poprvé vystoupili 27. února 2008. Co pro vás znamenal následující rok?

Byl to takříkajíc první rok zbytku našich životů. Je to zvláštní, na den přesně rok poté jsme hráli v Dublinu v O2 Areně pro šestnáct tisíc lidí. Tím ten rok dostal zvláštní dimenzi. Dělali jsme během něj všechno možné. Splnili jsme si osobní cíle a prožili několik dobrodružství. Cestovali jsme kolem světa, navštívili jsme Ameriku, Japonsko, hráli jsme hodně v Evropě.

Ale nejdůležitější bylo, že jsme složili, nahráli a vydali první desku. Od prvního dne White Lies jsme chtěli vytvořit něco, co by nás těšilo, najít někoho, kdo by nám album pomohl vydat.

Texty vašich písniček se týkají smrti v mnoha podobách. Někdy jste kvůli nim kritizováni. Identifikujete se s nimi?

Co se textů týče, považuju je za osobní věc našeho baskytaristy Charlese Cavea a nikdy bych si netroufl o nich pochybovat. Existuje vůbec ideální autor textů? Dobrý písničkář je nejspíš člověk, který vám sděluje něco osobního, alespoň pro mě. Když je svůj a říká pravdu, tak to je asi nejvíc, čeho může dosáhnout.

Mám radši textaře, kteří to říkají spíš básnickým způsobem. A Charles to takhle dělá. Skoro ve všech našich písničkách je, myslím, obecné téma, kterému každý, kdo je na tomhle světě déle než pět šest roků, porozumí. A to je u White Lies důležité.

Co je to vlastně na obalu vašeho alba?

Jsou to tři vodní věže. Fotograf je objevil v Údolí smrti v Nevadě. Zavlažují půdu podél kolejí, které vedou pouští. Podél nich jsou stromy, které je chrání před navátým pískem a sutí. Takže díky těm věžím stromy podél trati žijou. To je docela pěkný příběh, ne?