Pětačtyřicetiletá Helenka (Taťjana Medvecká) se vrací do domu svého dětství, v němž se rozpadají zdi i osudy obyvatelek. Vizážistce Sylvě (Eva Salzmannová), neustále žvatlající na neviditelnou kočku, je všechno jasné – Kristus, čakry, víra, barvičky i bordel.

Salzmanová přesně postihuje Sylvinu tupou, primitivní suverenitu, závistivou mstivost a tvrdost, s níž se brání účasti na jakékoli bolesti kromě té hýčkané své. Květa, vdova po estébákovi nasazeném kdysi na Helenčina otce, si žije za hradbičkou svých nerealizovaných snů o malém měšťáckém štěstíčku. Nina Divíšková, která roli převzala po onemocnělé Ivě Janžurové, dokonale odvažuje jed ukapávaný do vlídně a s úsměvem intonovaných vět.

Hlavní tíhu traumatu ztraceného dětství a nenaplněné potřeby lásky nesou na svých bedrech Taťjana Medvecká a Jana Boušková v roli sester Helenky a Alenky, jež tráví život ve sklepě u klavíru. Bolestivé střety mezi nimi, vyvolávané zraňujícími vzpomínkami, zvládají obě herečky s úctyhodnou odvahou k autentickému citovému prožitku, beze stopy falešného sentimentu.

Bizarnost zestárlého dítěte, jež nemělo příležitost dospět, se v případě Bouškové Alenky snoubí s tající staropanenskou přísností Helenky a ústí do křehkého závěru, který v téhle černočerné hře přece jen poskytuje naději. Ne že by hra Lagronové byla bez problému, leccos v ní skřípe laciným klišé, ale vyladěný kvartet hereckých výkonů jí dodává na kvalitě. Režisér Jan Kačer ovládá umění hledat to, co je za slovy, a spolu s herečkami vytváří poctivé intimní divadlo, jež se dotýká zasutých vrstev v duších diváků.

Lenka Lagronová: Pláč
Režie Jan Kačer, výprava Klára Langová, dramaturgie Daria Ullrichová, hudba Petr Skoumal. Světová premiéra 19. 5. v Divadle Kolowrat, psáno z reprízy 1. 6. 2009