Jaký byl podnět k napsání vaší knihy Ruthie a barevnost světa?

Začalo to nevinně, když jsem pro své přátele sepsal zážitky z Izraele a oni mě přiměli, abych psal dál. Kniha Ruthie a barevnost světa pak vznikla jako spontánní vyprávění, jednotlivé části jsou dílky jednoho příběhu. Knížka je napsána tak, aby si v ní každý něco našel a přitom se nevytrácel čas vysvětlováním. Některé věci se totiž dají moc těžko vysvětlovat. 

Co se podle vás dá těžko vysvětlit?

Jde o citové záležitosti, o hlubší pochopení bezpečnostní situace. Velká část se dá jen zažít, ale na to člověk potřebuje úplně jiný zážitek než literaturu nebo noviny či dokonce televizi, to je vůbec nejhorší možný případ. 

Jak dlouho jste byl v Izraeli a kde jste bydlel?

Byl jsem tam několikrát, pokaždé šest týdnů, takže vlastně hodně málo. Jako student i jako turista. Bydlel jsem u kamarádů, v ubytovně, na ješivě nebo jsem spal venku. 

Jaký je dnešní Izrael?

Měl jsem pocit, že jde o mraveniště, které je neustále ve výstavbě a to jak duchovní, tak fyzické. Změny jsou tak viditelné, že po půl roce je znát, jak se proměnila jednotlivá místa. V detailech i v zásadních věcech, zříceniny mizí z povrchu zemského a místo nich se objevují nové stavby. Je to země v neustálém pohybu. Viktor Fischl říkal o Praze, že je to dívka, která se rozprostřela na břehu řeky. Jeruzalém je také město plné ženskosti, ale neustále živé, v pohybu a to je ten největší rozdíl oproti Praze. 

Mluvíte o Viktoru Fischlovi. Setkal jste se s izraelskými spisovateli?

Setkal jsem se jen s divadlem Gešer. Většina jeho herců jsou lidé z bývalého Sovětského svazu. Nejzajímavější na téhle dosud poslední imigrační vlně je, že se úplně nepřibližují sabrám, rodilým Izraelcům. Zůstávají v podstatných rysech tím, co si přivezli ze své gubernie. Tvoří tím úplně novou kulturu, postavenou dílem na realitě v Izraeli a dílem na zkušenostech ze Sovětského svazu nebo z Ruska. 

Které spisovatele máte rád?

Ludvíka Aškenazyho pro radost ze života, Salmana Rushdieho pro pozorovací schopnosti a volnost, Shakespeara pro jeho bezstarostnost, Edgara Allana Poea pro strach, povídky Woodyho Allena pro jejich humor, Amose Oze a samozřejmě Franze Kafku. 

Náš recenzent porovnává vaši knihu s knížkou Paměť mojí babičce od Petry Hůlové, odehrávající se v Mongolsku. Četl jste ji?

Ano, četl po odevzdání své knížky nakladatelství, jakmile Petřin román začal být slavný. Moje knížka je postavená na reflexi, kdežto u ní jsem našel kousíčky reflexe. Hrozně mě překvapilo, že je jí tak málo. Předpokládal bych, že z prvního pohlavního styku se svým otcem si dospívající dívka odnese mnohem víc psychických šrámů, o kterých bude vyprávět. Možná je to tím, že Mongolové uvažují jinak než Evropané a tudíž to mlčení je naprosto realistické. V reflexi se naše knížky liší. 

Ruthie je jméno dívky. Jakou podobu má láska v Izraeli? Jinou než v Praze?

Otázka je, co vůbec je láska, a potom, co je to v Izraeli. Tam existuje obrovské množství skupin, které nazvou budoucí historici zřejmě sektami. Tak se nazývají společenství, která tam byla před dvěma tisíci lety. I dnes se izraelská společnost skládá ze skupinek, které jsou obrovsky rozdílné. V nich existují různé podoby lásky i přístupu k partnerství a manželství. Tyto skupiny často procházejí napříč rodinou. Je proto těžké odpovědět. Tady jsou také menší skupiny a potom většinová společnost, která do určitého věku k partnerství přistupuje poměrně hodně konzumně. Takový přístup je typický pro izraelskou armádu.