Pochybnosti lze mít spíše o tom, zda opera o dvou ženských rolích (a jedné mluvené) se hodí pro ročník se silným dívčím obsazením, ale budiž. Částečně to vyvážil ve druhé půli výběr dvou scén z Janáčkovy Lišky Bystroušky.

Pěvecky se studenti zhostili svých rolí na vysoké úrovni. Ondřej Socha (Lancelot), Eliška Gattringerová (Sandrina), Ester Pavlů (Matka), Michaela Gemrotová (Bystrouška), Yukiko KinjoŠrejmová (Lišák), Lukáš Sládek (Revírník), Martin Kux (Harašta), Lucie Prokopová (Revírníková) i další mladí pěvci podali vesměs velmi dobré výkony.

Individuality, anebo klony? 

Proč ale mladí lidé převáděli na jevišti grimasy a gesta z arzenálu ochotnického divadla 19. století? Proč okázale „trpěli“ s hlavou v dlaních, křečovitě sebou mlátili o zem, až jeviště dunělo, anebo bezradně gestikulovali a postávali?

Proč režisér Josef Novák vytvořil v Janáčkově Lišce Bystroušce x-tou věrnou kopii svých předchozích profesionálních inscenací, místo aby dal prostor přirozené hravosti mladé generace, zvláště když na to tito mladí mají, jak jsem poznala při společném účinkování ve výstupech z Rusalky a Prodané nevěsty? Proč Pražská konzervatoř vyrábí klony operáckých šarží, místo aby učila hledat mladé pěvce dramatické situace v jedinečnosti jejich pěveckohereckých osobností?

Do bouřlivě aplaudované premiéry se tak vkrádal smutek a pochybnosti o smyslu a správném vedení budoucích nadějí operního divadla.