Článek
Ramazzotti je v zahraničí bez pochyb vnímán jako největší italská popová hvězda. Vždyť tento šestačtyřicetiletý věčný chlapec (narodil se v roce 1963) si už střihnul duety s takovými esy, jako jsou Elton John, Joe Cocker, Cher, Andrea Bocelli, Anastacia a dokonce i Luciano Pavarotti. Obrovský úspěch mu v devadesátých letech přinesl fantasticky energický duet s Tinou Turner Cose della vita, ale právě takový na nové desce Ali e Radici nenajdeme.
Album je plné průměrných písniček v pomalém nebo středním tempu, které ničím nepřekvapí. Eros zpívá z čistě technického hlediska hezky, ale proč je to tak nudné? Ani místo pro zajímavější instrumentální sóla se nenašlo, takže kytara jen občas něco pět sekund brnkne a mizí, hammondky zasviští v pozadí, ale větší příležitost nedostanou.
Chybí silnější hudební nápady, něco nového ve zvuku, zajímavý stylový přesah, prostě jakýkoliv posun. Eros jen ohlodává zbytky, které už stokrát rozporcoval ve svých starých nahrávkách.
"Vichr vyje, mdle svíčka plápolá, a steskem srdce nyje; zblo po zblu polykám jed nudy zoufalé," napsal před mnoha lety jistý Alexandr Sergejevič Puškin (překlad V.A. Jung).
Nic výstižnějšího o Ramazzottim jsem nikdy neslyšel.