Kelly McAllisterovi stačil impuls, aby před šesti lety napsal Cestu hořícího muže. Hra zaujala dramaturgii Divadla Na zábradlí (Ivana Slámová, Zdeněk Janáček). Ve spolupráci s pařížským Parallèles Compagnie přivedla režisérka Marie Záchenská na scénu drsný příběh šestice ztracenců. Náhodně poskládaný společenský vzorek.

Nevesele, truchlivě

Může nás děsit, jak se lidi bez jakékoli perspektivy a naděje prosmýkávají životem. Ztrápená Jo (Kristina Maděričová) čeká večer co večer, až se její muž a majitel penziónu Eddy (Leoš Noha) vrátí z putyky.

Do jejich ubohého království se nachomýtnou dva bratři, Bobby (Pavel Liška) a Marty (Igor Chmela), asociálové ve slepé uličce, kteří tudy projíždějí na festival, aby tam očistnému ohni svěřili popel svého otce-sebevraha.

Třetí dvojicí jsou Candy (Gabriela Pyšná) a Hlína (Ladislav Hampl), příslušníci jakési sekty, která aspoň jim samotným poskytuje sebeútěšnou vizi, že všeho zlého a bolavého se zbaví předstíráním transu a zaklínadlem "nechť to pomine s dneškem".

Jazyk Cesty hořícího muže (překlad Viktor Janiš) hraničí s argotem a má blízko k apendixu dramatiky collness. Příběh zbědovaných lidiček je ale vážným rozjímáním nad ztracenci, z nichž éra globalizace udělala outsidery a vede je k sebezničení. Člověka před koncem civilizace těší už jenom urvané chvilky: jednou vzpomínka na sexuální uvolněnost, podruhé joint marjánky, jindy dávka kořalky navíc. Převládá ale konflikt, svár, řev jako princip komunikace. Byl ale člověk někdy lepší?

Na cestě do pustiny

Na omšelé scéně Martina Chocholouška má každý ze sexteta herců dost příležitosti přispět vlastní barvou do obrazu bezvýchodnosti člověka předurčeného k proměně v prach větrem roznesený po poušti. Vlastně do bezútěšné pustiny.

Cesta hořícího muže Na zábradlí zapadá přesně do dramaturgické linie skepse a nevíry v budoucnost, ve kterou doufat troufají si už jenom vizionáři a snílci. Není to vektor nijak povzbudivý. Divadlo o tom ví své.