Jaké to je hrát hudbu Franka Zappy?

Už to děláme nějakou dobu a bez ohledu na  vše, co jsem udělal dříve, je to ta největší  hudební zkušenost, protože jeho hudba představuje ohromnou výzvu na mnoha úrovních. Je instrumentálně náročná, takže musíš jí za hranice svých schopností. Když tuto hudbu hraješ, je jako živý dýchající organismus, mění se pokaždé, když ji hrajete. Je to stejné, jako když ji hrál živě Frank. Vymýšlel dramaturgii tak, aby každý koncert byl specifický. Vždy tam byl nějaký unikátní moment, kde diváci mohli vidět něco, co mohli shlédnout jen oni. To je něco, co na současných koncertech nevidíte, protože jsou vymýšlené tak, aby byly pokaždé úplně stejné,. jsou tam pokaždé stejné písně ve stejné pořadí, tatáž jsou i světla, stává se z toho broadwayská show.

Není to obtížné snažit se, aby každé vystoupení bylo jiné?

Nesporně je to velmi těžké, taky proto pořád měníme písně v repertoáru. Máme oblíbené, které hrajeme častěji, než jiné, ale i tak měníme repertoár tak často, jak to jen je možné a nejen pro fanoušky, ale taky pro nás samotné,.

Měníte nějak aranžmá skladeb?

Ne, v žádném případě se je nesnažíme pojímat v duchu aktuálních trendů, nepodkládáme je hloupým hip hopem nebo tanečními rytmy. U mnoha skladeb ale můj otec Frank vytvořil v průběhu mnoha let různá aranžmá. Často bereme albovou verzi, která je dobře známá. Frank na turné jen málokdy pokud vůbec hrál stejnou verzi, jaké byla na albu. Mnohdy taky vezmeme třeba dvě nebo tři různá aranžmá a zkombinujeme je do jednoho, takže výsledkem je jiná aranže, než na jakou jsou lidé zvyklí. Jsou to hybridní aranžmá ale z aranžmá, která už dříve existovala a udělal je Frank. Neodhodili jsme je a nevytvořili místo toho vlastní, není pro to žádný důvod, Chceme, aby lidé slyšeli, co vytvořil Frank, cílem je hrát skladby tak, aby nejvíc připomínaly Frankovo pojetí.

Pamatuji vaše sólová rocková alba z osmdesátých let. Jaké to bylo přejít k otcově hudbě?

Ve smyslu estetického přístupu to těžké nebylo, ale musel jsem získat větší znalosti o hudbě, o teorii. Bylo to jako znovu chodit do školy. Jeho hudbu jsem studoval dva roky, než jsem vůbec dal kapelu dohromady.

A jaké to je pro vás osobně přejímat jeho kytarové party?

Musel jsem kvůli nim hodně změnit techniku a styl své hry. Některá sóla - zejména ta kratší jako třeba klasické krátké bluesové v Uncle Remus - jsem se učil notu po notě a hraji ji do poslední noty stejně. Když ale hrajeme Black Napkins, tak vycházím z frází, které jsem se naučil. Mezi frázemi pak sám improvizuji v duchu jeho pojetí, aby to znělo jako Frankovo sólo, ale přitom v něm byla i moje osobnost. Našel jsem způsob, jak toho dosáhnout, a vytvořit určitý amalgám.

Máte v kapele nějaké muzikanty, kteří dříve hráli s Frankem?

V minulosti jsme je měli, ale v současném obsazení ne. Chtěli jsme se posunout do budoucnosti, v kapele proto převažují mladší hráči, protože se pokoušíme oslovit mladší publikum, a to je trochu problém, když je kapela z lidí přes padesát.

Hrajete jen otcovy skladby nebo i vlastního?

Hrajeme jen skladby mého otce, projekt je tak koncipovaný, ale za ty čtyři roky, co to děláme, nás hodně lidí žádalo, abychom hráli taky svou vlastní hudbu,