Quentin Tarantino chystal snímek Kill Bill hodně dlouho, fanouškům slíbil "nejlepší akční film všech dob" a sobě splnil sen: sám a po svém natočil všechno, co v kinematografii obdivuje. V jednoduchém příběhu je ústřední postavou Nevěsta, původním povoláním vražedkyně, jejíž svatba se přičiněním bývalého milence a kumpánů změní v masakr a ona sama v živoucí mrtvolu. Když se po čtyřech letech probere z kómatu, má rozhodně co dělat: zocelena vědomím, že chlapi jsou bestie a ženské zmije, převlečené za kamarádky, vydává se na cestu strašlivé pomsty, kterou nikdo z pěti tehdejších vrahů nesmí přežít. A jestli se jí do téhle cesty připletou ještě jiní, jejich chyba - neměli mít špatné kamarády nebo nadřízené.

Rafinovanost vyprávění

Budiž řečeno, že Quentin Tarantino, jehož Pulp Fiction: Historky z podsvětí se staly kultovním filmem devadesátých let, poskytne svým fanouškům pokaždé v jisté míře to, co od něj očekávají, ale přesto se film od filmu proměňuje. V Kill Billovi rozvíjí především rafinovanost vyprávění a výtvarnou stylizaci. Prostřednictvím časových skoků postupně rozkrývá zápletku, hrdinku posílá za jednotlivými oběťmi nejen do různých koutů světa, ale také do tomu odpovídajících filmových žánrů. Členěním do kapitol přechází z westernu do kung-fu stejně snadno a lehce jako z barevného do černobílého a z hraného do animovaného filmu. Činí tak s perfekcionalismem v každém záběru.

Děj, který by normálního dospělého diváka patrně časem nudil, má díky proměnlivosti stylů neutuchající náboj a napětí, každý souboj svá přesná žánrová pravidla a také opodstatnění, takže - na rozdíl od řady jiných akčních filmů - zabíjení se neodehrává "jen tak mimochodem", ale podle propracované logiky příběhu. Tarantino umí pointovat napětí, a je celkem jedno, jestli v takové scéně utne kus hlavy nebo přetne baseballový míček. (Na tu hlavu je ovšem "po akci" poněkud hnusnější pohled.)

Lucy Liu výborně sekunduje

Kill Bill je tedy poctou filmovým žánrům i konkrétním filmům, někdy zcela evidentní (kostým Nevěsty střižený podle slavné teplákovky Bruce Leeho), jindy skrytější, spíš pro oddané milovníky a fajnšmekry toho kterého žánru. Zřejmě i snaha odkázat k již natočenému a přitom příliš neparodovat způsobila, že tentokrát je Tarantino méně vtipný a má méně nadhledu než v předchozích filmech, což je škoda: právě díky humoru si člověk u jeho filmů tolik jako magor nepřipadal. Uma Thurmanová v roli Nevěsty je skvělá tak, jak Tarantino předpokládal, když kvůli jejímu těhotenství o rok odložil natáčení.

Výborně jí jako jedna z protivnic sekunduje Lucy Liu, na ostatní (Daryl Hannahovou, Davida Carradina) si z velké části ještě musíme počkat. Kill Bill totiž původně vznikal jako jeden film, ale nakonec ho z rozhodnutí producentů Tarantino rozdělil, takže druhou pětici kapitol uvidí diváci v Americe na konci února, u nás bude mít premiéru v březnu. Určitě v něm nebudou chybět další nápady, další mistrovsky natočené akce, ale přesto se nemohu ubránit dojmu, že zkrácení na délku, přijatelnou pro jeden díl, by filmu neuškodilo a uvedení vcelku naopak velmi prospělo. Tarantinova zajisté pečlivá stavba počítala s deseti kapitolami a teď je jich najednou jenom pět. Paradoxně se přitom nabízí otázka, jestli to vlastně nestačí.