Proč moderního člověka tak přitahují historické legendy a tajemství?

Dějiny jsou cosi ukončeného, sled událostí s určitým řešením. Naše současnost přitom vyvolává daleko víc otázek, než nabízí odpovědí. A historická kniha přináší na konci naději. Můžete si říci: „Vidíš, vždycky existuje nějaké východisko.“ Dalším důvodem je zájem čtenářů. Týká se to zvláště žen, které se rády ubírají do světa snů. A když se přitom mohou poučit, když v příběhu zjistí cosi, o čem je možné později diskutovat, jsou spokojené.

Nyní v češtině vychází vaše kniha Zapomenutý faraon s podtitulem Akce Tutanchamon. Proč vás fascinuje starověký Egypt?

To je dlouhá historie. Vzděláním jsem klasický filolog, který byl doma mnohem více ve starém Řecku nebo Římě. Dělal jsem si rešerše k první knize Prokletí faraonů a byl jsem prostě zvědavý.

Šlo o osudy třiceti archeologů, kteří přitom přišli o život. Poslední rozhovor jsem dělal s ředitelem tehdejšího Egyptského muzea v Káhiře, který byl zároveň ředitelem expozice historických mumií. „To je docela zajímavé, co jste si napsal,“ řekl mi. „Já ale na takové záhady nevěřím, vždyť vidíte, že žiju.“ Za osm dní zemřel. To mnou tak otřáslo, že mě téma egyptologie od té doby nepustilo.

Máte ještě nějaké další mimořádné zážitky?

Přiznám se, že jsem jedním z mála lidí, kteří pohladili tvář Ramesse II. Velikého. Potvrdil jsem si svou zkušenost rozhovorem s odborníky, že má totiž jednodenní posmrtný vous. Díky mimořádným kontaktům jsem se nechal na noc zavřít do Tutanchamonovy hrobky.

V předpokoji jsem si lehl na zem na záda a kolem mě se odehrávaly scenérie staré dva a půl tisíce let. Najednou jsem se začal vznášet, levitovat, ocitl jsem se nakonec jinde, než jsem ležel. Jakmile jsem vyšel, měl jsem krevní tlak 240. Normálně mám 130.

Jak jste dokázal překonat zdi Vatikánu a získat doklady o jeho fungování, které jste využil v románu Sixtinské spiknutí?

Pomohl mi „krtek“, který tam sedí.

Říká se, že máte doma trezor, v němž schraňujete všechny své nápady.

Je to tak. Nejsou tam peníze, ale dokumenty, důležité fotografie, třeba Ramesse II. Velikého, nebo rešerše. Obvykle pracuji totiž na třech knihách zároveň. Musím říci, že jsem nejspíš dítětem štěstěny. Nebo je to důsledek mého důkladného pozorování lidí kolem sebe. Mám tam třeba tříhodinový rozhovor s Traudl Jungovou, což byla sekretářka Adolfa Hitlera.

Přiznala mi, jak prožil poslední hodiny. I že ho přímo platonicky zbožňovala. Toto téma nezpracuji, přesto vím, že tento dokument se dostane do archívu. Vyprávěla mi skutečnosti, které pak ve svých vzpomínkách upravila. Nakonec i ve filmu Konec třetí říše jsou uvedeny jinak. Pro autora je důležité vědět, co je jeho téma. V němčině máme přísloví: Štěstí se nedá k ničemu donutit, ale můžete se ho dotknout.