Děj se točí kolem -náctileté plavkyně Mari, která přijíždí se sympatickými rodiči (dojem podporuje i jejich smutná minulost) na okraj malého městečka na prázdniny.

Setkává se tu se svou kamarádkou z dětství Paige a společně se nešťastně zapletou s bandou velmi krutých násilníků. Paige to stojí život, Mari je znásilněna a při pokusu o útěk ji zasáhne kulka do zad. Vypukne bouřka a násilníci poprosí o možnost noclehu shodou náhod u Mariiných rodičů. Když se její otec i matka dozvědí, co se stalo, rozhodnou se k akci.

Jak dlouho jste fandili rodičům?

Natočení nové verze Posledního domu nalevo po 37 letech nemohlo mít stejný důvod jako původní snímek. Hollywood je v kleštích přísné politiky cenzurních úřadů a člověk aby ve většině současných filmů pohledal krve (byť se najdou i opačné extrémy).

Craven, který dělá novému snímku producenta, tvrdí, že chtěl hlavně doplnit scény, bez kterých se tenkrát z důvodu symbolického rozpočtu musel obejít. Ale jeho film se nakonec ukázal jako funkční i v současnosti.

Po skončení snímku by se mohly rozdávat dotazníky s jednoduchou otázkou: Jak dlouho jste fandili rodičům znásilněné Mari v jejich pomstě? Do té doby, kdy nechali ještě v sebeobraně jednomu zloduchovi rozmašírovat ruku v drtičce na odpad? Nebo do okamžiku, kdy začali střílet? Nebo až do konce? Odpověď toho o vás řekne hodně.

Oko za oko

Podobně, ale ještě rafinovaněji postupoval Rakušan Michael Haneke v kultovním snímku Funny Games (minulý rok se rovněž dočkal remaku), kde se dokonce přímo z plátna divákům a jejich touze po násilí vysmíval. Takhle daleko režisér recenzovaného snímku Dennis Iliadis nezašel, přesto klíčová otázka, zda „oko za oko“ je opravdu tou cestou, které bychom měli držet pěsti, udeří naplno především po závěrečné brutální scéně.

Až chorobné násilí je tu všudypřítomné (sešívá se nos, do hlavy se mlátí kladivem i pohrabáčem a nechybí ani sexuální útok), ale ne bezúčelné, a tím se střednímu proudu hororů film úspěšně vyhýbá.