Ben Stiler se objeví v pokračování filmu Noc v muzeu

Původně noční hlídač Larry (sám Stiller) se stal vynálezcem a za svými po soumraku ožívajícími exponáty, nejčastěji osobnostmi minulosti, už dochází jen na návštěvy. Problém nastane, když jsou přesunuti do archívu Smithsonian institutu ve Washingtonu a když kromě nich oživnou i padouši, kteří nemají cíl menší než ovládnout svět.

Humorný potenciál postmoderních hrátek s historickými postavami je obrovský, můžete je stavět do typicky dnešních situací, vzájemně konfrontovat, a protože toho o nich ví hodně každý školák, lze použít znalosti publika k vystavění alespoň nějakých charakterů. Noc v muzeu 2 tento potenciál zčásti využila. Faraón jezdí výtahem, socha Lincolna odhání holuby, Ivan Hrozný se hádá s Napoleonem.

Ale příběh samotný se bohužel místy mění v nudnou encyklopedii, případně propagaci muzea, ve kterém se natáčelo. Přesto jsou tu vtipné momenty (například, když se římský voják pokouší bojovně přeběhnout trávník, což není lehké, vzhledem k tomu, že jako exponát měří zhruba osm centimetrů).

A bylo by jich asi ještě více, kdyby chyběl, vzhledem k cílové skupině snímku bohužel nutný, dabing, který některé scénky zákonitě pohřbil v nudu. Hlavně ty myšlené jako skeče, třeba náznak britského „trapného“ humoru Rickyho Gervaise (seriál Kancl).

Celý film je sympaticky postavený na barvě, ale někdy technicky dost pokulhává. Zejména v okamžicích, kdy oživlé zmenšené figurky vlezou do záběru k těm obrovským, za bojové scény mezi nimi a botou, musí být každému na začátku 21. století stydno.

Pro našince mohou být nepříjemné i sklony k proamerické agitce. Vlajky USA na každém rohu, právě zmíněný Lincoln vstupuje do děje jako deus ex machina a čtyři hlavní padouši jsou Egypťan, Rus, Francouz a Al Capone, který tu sice reprezentuje předválečnou Ameriku, ale pro jistotu používá italská slovíčka. A kdyby to nebylo úplně jasné, i generála Custera nechal scénář odčinit jeho přehmat od Little Bighornu a vyhrát velkou bitvu.

Nakonec ale film doprovázený křivícím se obličejem zlosynného faraóna doklopýtá ke svému velmi jednoduchému, ale pozitivnímu poselství: je důležité, aby člověk dělal práci, která ho baví. A proti tomu se asi nic napsat nedá.