Bouře Trierem jistě nechtěného smíchu, vyvolávaného lehkou hysterií jakožto obranou organismu před tím brát film vážně, zněly sálem už při novinářské projekci, která skončila bučením i potleskem Trierových věrných.

Příběh psal autor jako terapii z vlastní deprese a považuje ho za nejdůležitější v kariéře. Začíná v dlouhé, černobíle, detailně a s velkou dovedností a smyslem pro světlo a hudbu natočené scéně, v níž rodiče souloží a jejich malé dítě mezitím vyleze z postýlky a vypadne z okna.

Závěr je eskalací brutality a sebedestrukce

Další část je naukou o psychoterapeutických postupech, jimiž se muž snaží svou ženu zbavit traumatu, ale neuspěje.

Závěr je nevídanou eskalací brutality, násilí i sebedestrukce. Na tiskové konferenci s Trierem a herci Charlotte Gainsbourgovou a Willemem Dafoem bylo narváno. A nezačalo to pro Triera dobře.

„Myslíte si, že takový film patří do hlavní festivalové soutěže?“ zeptal se první novinář na to, co otřásalo canneskými kavárnami v neděli dlouho do noci, ačkoli nelze popřít, že otázka patří spíš vedení festivalu.

Lars von Trier velmi roztřeseným hlasem odpověděl: „Já ten film natočil, líbí se mi, je pro mě důležitý, a vůbec - jsem nejlepší režisér na světě, tak co je to za divnou otázku.“

Hlavní postavy se režiséra zastaly

Nehorázné sebevědomí ale bylo jen v jeho slovech, ve tváři byla patrná nejistota a člověk si musel bezděky říci, že se možná z té deprese hned tak nedostane. Oba herci se nicméně svého režiséra zastali.

Gainsbourgová řekla, že byla připravena na všechno a nečinilo jí to sebemenší potíže, a Dafoe zase, že když přijme scénář, neřeší při natáčení, jestli má být nahý a jaké pohyby má vykonávat.