Článek
Traduje se v jihomoravské metropoli legenda. Jakýsi těšanský sedlák na kterési repríze Maryši zvolal z hlediště na jeviště popuzeně: „Ale tak nebelo!“ Dnes jsme poučenějšími diváky.
Nechceme po autorech, aby psali o sametové revoluci realistická dramata. Ale že by to v listopadových dnech na fakultách vřelo skrze grupensex, si mohou myslet jenom staré struktury, které už tehdy ztratily paměť, jak se chovaly za normalizace.
Růže pro Markétu už kdysi neuspěla v literární soutěži
Zatím chválabohu jediný Vieweghův dramatický text už v čase, kdy ho napsal, neuspěl v literární soutěži o Cenu A. Radoka. Autor zakotvil v próze a stal se úspěšným.
S ohledem na to, že ale Růže pro Markétu patří k žalostnému málu dramat, které se přelomovými dny zabývají, jeho mise na scéně působí provokativně, ale jalově.
Jsem rád, že hru uvedlo zase brněnské divadlo, vždyť první dramatizaci Báječných lét pod psa přivedla na svět Husa na provázku. Těžko se mi to hodnotí. Hra je dvacet let stará, repliky jsem tehdy psal strašně dlouhé, ale režisér si s nimi skvěle poradil.
Kvintet herců (Sláma, Apolenářová, Vašák, Daňhel nebo Grundman a Jiřičková) se může na scéně přetrhnout. Autorův cajtštyk ale duní falešným schématem sametu naruby.
Jako by pozdně normalizační učitýlek nevzal na vědomí generaci revolučních idealistů (spravedlnost a láska zvítězí nad lží a nenávistí) s jejich fatalismem čpícím opravdovostí a skočil rovnou do pragmatismu nových kariéristů garnitury, která se do všech partají vyrojila až dlouho po tlusté čáře za minulostí. Po Listopadu byli zalezlí. Netušili, jak to dopadne.
Růže pro Markétu v režii Thomase Zielinského není ani vtipná, ani rozmarná, ani vieweghovská. Není ani otiskem revolučních dnů.
