Pod povrchem absurdních komediálních situací, jež pro rodinu ve venkovském zapadákově znamená přítomnost Majora na dovolené, velitele jejich syna Gyuly, se skrývá téma obludné manipulace s lidmi, krajní sebeobětavosti a ponížení. V umění spojit tragiku s gejzírem komediálních nápadů tkví Örkényho dramatická jedinečnost.

Maďarská herečka a režisérka Enikö Eszényi se zapsala do povědomí pražského publika třemi shakespearovskými tituly, jež uvedla v Národním divadle.

V Divadle Bez zábradlí měla k dispozici výborné herce se smyslem pro örkényovskou absurditu. Nelze ale říci, že by tento potenciál dokázala bezezbytku využít. Její čtení textu zůstává dosti povrchní. Je založené jen na detailním hereckém, byť výborně zahraném uchopení jednotlivých situací. Hořký smysl Örkényho textu však divákům zprostředkovala jen zčásti.

Problematický je už aktualizační posun ve výtvarném řešení (zejména v kostýmech), který hru vzdaluje zakotvení v časoprostoru druhé světové války. Inscenaci nepomohlo ani obsazení Jiřího Krytináře do Listonoše, nikoli okrajové, ale klíčové figury vypravěče a bizarního hybatele osudy postav. Krytinář podává více než solidní výkon neherce, ale jeho expresívní projev bohužel likviduje psychické jemnosti tragigroteskní postavy.

Vynikající je Eva Holubová v utrápené Marišce Tótové, která vkládá nadlidské úsilí do udržení napjatého vztahu mezi Majorem a Tótem. Holubová ovládá umění, jak postavu dokonale zahrát i věcně okomentovat, aniž by se divákům podbízela.

Bohumil Klepl vystihl Tótovu proměnu ze suverénního velitele hasičů a otce rodiny do lidské trosky, zničené nevyspáním a ztrémované strachem, čím se Majorovi nevědomky znelíbí - dojemná lidská figurka, nejbližší duchu Örkényho hry.

Major Oldřicha Kaisera je prušácky řízný, ostražitý a hektický, víc groteskní než nebezpečný, za gejzírem jeho pohybových eskapád se trochu vytrácí téma manipulace s rodinou Tótů.

Talentovaná Kateřina Janečková v Ágice našla prostor pro vystižení postavy po boku hereckých veličin. Jana Šulcová si s chutí zopakovala prostitutku Gizi, byť s menší účinností, než jak ji hrála v inscenaci Tótovců v Činoherním klubu.

Pro publikum Divadla Bez zábradlí je Rodina Tótů především setkáním s vynikajícími hereckými výkony. Už to samo o sobě stojí za to, škoda jen, že se nepodařilo lépe posloužit i smyslu Örkényho hořké grotesky.

István Örkény: Rodina Tótů, překlad Jiří Daněk, režie Enikö Eszényi, výprava Andrea Králová, premiéra 22. 9. 2003 v Divadle Bez zábradlí