Článek
Jak jste se ke Kudykamu dostal?
Nebylo to nic zvláštního. Produkce pana Horáčka mi poslala nahrávky a texty, které jsem se měl naučit, a pozvala mě na konkurz. Zazpíval jsem dvě písničky, přednesl nějaké monology, vedl dialogy s panem režisérem Gombárem a vyšlo to.
Absolvoval jste ve svém životě hodně konkurzů?
Ještě před soutěží X-Factor jsem na ně chodil hodně, to je pravda. Chtěl jsem někde zpívat a současně mít práci. Dvakrát to vyšlo skvěle, to bylo u muzikálů Tajemství a Johanka z Arku. Vyšel i konkurz do X-Factoru a čtvrtý úspěšný byl tenhle.
Jaké byly ty neúspěšné?
Z poslední doby například konkurz do muzikálu Kladivo na čarodějnice. Ten mi nevyšel.
Jsou pěvecké party, které na vás v Kudykamu čekají, těžké?
Docela ano. Zpívám bas a v jedné skladbě dokonce bez kapely, což je dost složité, protože můj hlas bude základním stavebním kamenem, na který se budou nabalovat další. To je velká odpovědnost a jsem z toho trochu nervózní.
Své přítelkyni Radce chodil pod okna internátu zpívat zamilované písně.
Jakou roli v muzikálu budete mít?
Budu hrát Martina, což je jedna z hlavních rolí. Je to poutník, jenž vyráží na cestu životem. Bojí se jí, ale současně po ní touží.
Téma Kudykamu je v podstatě velmi duchovní. Vyhovuje vám to?
Vyhovuje, dokonce bych řekl, že je mi to blízké. Koresponduje to s tím, jakým způsobem se ke svému životu stavím, jak řeším události v něm a jak je chápu. V poslední době se v mém životě změnilo hodně věcí, takže duchovní tematika je pro mě velice aktuální. Ondřej Ruml věří v melodické písničky.
Která duchovní „disciplína“ je vám nejbližší?
Upřímně řečeno, už od dětství se snažím žít podle knih Jaroslava Foglara. Mám tím na mysli třeba knihu Hoši od Bobří řeky a podobně. Objevil jsem v nich spoustu věcí, které mohu používat dodnes a kterých se držím.
Je hudba také duchovní?
Pro mě ano. Začínal jsem na country a bluegrassu, tenkrát jsem hrál na banjo. Později jsem se přes vynikajícího banjistu Bélu Flecka dostal až k jazzu, k Franku Sinatrovi, Milesi Davisovi, Johnu Coltraneovi a dalším. Poslední dobou jsem se ale vrátil zase k bluegrassu a poslouchám i americké folkové písničky, které mě nesmírně baví.
Tohle stylové rozkročení je na vaší kariéře dost matoucí. Co je jejím základním stavebním kamenem?
Pro mě je nejdůležitější zpívat nebo poslouchat písničku, která mě chytne za srdce. Nedávno mi psala kamarádka, jestli bych nehostoval na jejím absolventském koncertu. Poslala mi nějakou skladbu, kterou jsem si poslechl a odepsal, že ji zpívat nechci, protože se mi nelíbí. Ona mi začala vypisovat, co všechno je na ní dobré – skvělá aranž, skvělé dechy, výborné smyčce. Já jsem jí pak musel položit otázku, kde že má ta písnička melodii. Ona v ní totiž nebyla, a tím pádem pro mě nebyla zajímavá.
Prošel jsem všemi styly a dostal jsem se k tomu, že nejkrásnější je písnička, která se dá zahrát jenom na piáno nebo kytaru a nic dalšího k ní není třeba.
To jsou nástroje, které ovládáte?
Ne, že bych je ovládal, ale dokážu se na ně doprovodit.
Pokud vím, chystáte současně i sólovou desku. Jak na tom jste?
Řeším teď hlavně věci, které se vůbec netýkají hudby. Například kdo tu desku vydá, jaká bude propagace a s kým budu na věcech kolem ní spolupracovat. Na tom to trochu vázne. Nemám hotové všechny texty, ale chtěl bych, aby už v září nebo říjnu alespoň jedna písnička vylezla ven. Do Vánoc by mohla vyjít celá deska. Hudbu jsme skládali s Patrickem Karpentským z Toxique. Dělá se mi s ním moc dobře.
Existuje nějaké spojení mezi vaší deskou a Kudykamem?
Na své album jsem napsal asi tři texty. Bylo to v době, kdy jsem ještě netušil, že nějaký Kudykam bude. Nedávno jsem v jedné skladbě našel slovní spojení, které překvapivě úzce souvisí s Kudykamem. Velmi mě to překvapilo. Řekl jsem si ale, že nic není náhoda a všechno je, jak má být. Alespoň doufám.