Jak důležitá je vizuální složka koncertů?

Pro nás je klíčová, zkoušeli jsme jít všemi směry, jimiž jsme se jen mohli vydat, věnovali jsme se hudbě, divadelním prvkům i vizuálnímu ztvárnění. Přestože máme malý rozpočet, snažili jsme aby zvuk i obraz byl co nejlepší a nejpůsobivější.

Proč používáte masky?

Vždycky jsme používali divadelní prvky, ale je v tom ještě jeden aspekt, nechci ho označit přímo za schizofrenický, ale něco je v mé psychice, že chci být někým jiným. V životě nejsem stejný jako na pódiu, mimo scénu, kde se chovám bláznivě, jsem velmi tichý a civilní.

Punk ale původně deklaroval, že máme být upřímní a nic nepředstírat.

Kapelu jsme taky nedali dohromady, abychom předváděli show. Začínali jsme jako běžná punková skupina. Byli jsem teenageři, kteří jsou zmítaní emocemi a při hraní v kapele nacházejí sami sebe. Neměli jsme žádnou image, jen jsem hráli písničky, ale zjistili jsme , že chceme dávat trochu víc. Nechtěli jsme se dát stejnou cestou jako všichni ostatní, psát písně o situaci ve společnosti, o nezaměstnanosti v Anglii, o tom, jaké je to být rebelujícím teenagerem. Tím jsme prošli, psali jsme písně, které měli politické a společenské poselství, ale nám šlo o to, aby měly širší záběr a nenabízeli jen jednu vizi nebo ideji.

Hodně se lišíte i oblečením které má daleko k tomu, co nosí obvykle punkeři

Na konci sedmdesátých let, v letech 77 a 78 většina lidí z punkového hnutí, byla víceméně v černém. Taková byla i móda, která po nich přišla – kožená bunda a černé kalhoty. Hledali jsme protiklad a tím nejjednodušším k černé je bílá , je to obvyklý kontrast. Od černé k bílé jsme přešli jen proto, abychom se lišili od většiny ostatních kapel. Ty se pořád drží černé. I dneska vypadají nové punkové kapely stejně jako ty z dob před dvaceti let, mají čerokýze a koženou bundou, což není moc provokativní. Chybí tomu představivost.