Hůlové hrdina absolvuje své „východní“ dobrodružství s cílem dokumentovat „ducha tajgy“, čili zapátrat po tamějším původním etniku – Topol své alter ego angažuje v boji o paměť místa, které zruinoval hitlerismus i stalinismus.

Oba tak míří stejným směrem: putují za pravdou relativně živé minulosti. A oba dva na své pouti více méně troskotají. Kulisy mají sice ty příběhy zhruba stejné, vyprávěné jsou ale různým stylem.

Je okouzlený narací i vírem řeči

Jáchym Topol ve své novince znovu demonstruje, v čem je od svých prozaických počátků svébytným spisovatelem: je okouzlený narací, vírem řeči, dynamickými a imaginací živenými větami, v nichž se skutečnost proměňuje ve fantastický přízrak nebo zlý sen a časové plochy se libovolně smršťují či přesouvají.

Svého hrdinu pak modeluje jako jistou esenci: na svět přišel v Terezíně, na místě bývalého koncentračního tábora, roky prožil za mřížemi komunistického kriminálu – a v nové době, čili po devětaosmdesátém roce, si vzal do hlavy „krmit paměť světa“.

A tak ji krmí, začíná mluvit o hrůze, o které jiní mlčí: nejprve ve svém rodišti, následně ve vzdáleném Bělorusku. Pečuje o dějiny po vzoru svého strýce, jehož „vášní bylo shromažďovat, znát a pamatovat si vše, co souviselo s dobou“.

Příběh uzavírá příznačně cesou za dalšími obzory

A protože je mužem neklidu, nemůže ho nic zastavit: ani stát, který na jeho odvážné sondy do kolektivního nevědomí pošle milici a buldozery, ani napůl démonická, napůl pohádková Maruška, která je mu průvodkyní „chladnou zemí“, čili apokalyptickou postsovětskou divočinou. Příběh se uzavírá pro Topola příznačně: novým útěkem, cestou za dalšími obzory, k jiným oázám svobody a sebenaplnění.

I když něco hrdinu na jeho dobrodružné cestě přece jen brzdí, zejména v první půli knihy. A je to autor sám. Jáchym Topol se totiž ve své nové próze nechal příliš unést profesí reportéra, kterou poslední roky vykonával pod hlavičkou týdeníku Respekt.

Pasoval svého hrdinu nejen na zachránce dějin, ale také na černobílého bojovníka proti veškeré nespravedlnosti a nepravdě rasové, etnické, společenské nebo kulturní. Navěsil na jeho postavu až příliš motivů, které nejsou v rámci děje funkční. Ještě že tyhle zbytné dekorace v druhé polovině příběhu rychle opadají – smete je totiž to, co je Topolovi nejvlastnější: literatura.