Co pro vás znamená Archa, že jste nejen účinkovali v rámci programu k jejímu znovuotevření, ale že jste také v dubnu vystoupili na benefici pro toto pražské divadlo v Rotterdamu?

Nejenom že jsme v Arše už hráli, na což rád vzpomínám, ale Archa pro mě představuje střed Prahy, do kterého přijíždí celá řada divadel z Evropy, z Ameriky i místních. Mojí ideou je, aby všichni společně pracovali na divadle, které by nebylo jen pro elitu. Musíme vyjít vstříc dělníkům v předměstích a dělat divadlo tam. Potřebujeme také tréninkové programy pro mladé umělce. A v tom Archa může být nápomocná. V Holandsku se v poslední době hodně změnilo, pro politiky už umění nepředstavuje jen člověk, jemuž se otevírá výstava v New Yorku, ale důležité také je, co jeho umění znamená pro jeho sousedy, pro jeho rodné město.

Je pro vás rozdílně hrát v divadle a na ulici?

Nestarám se o to, kde pracuji, pokud tam mohu potkávat lidi a oslavovat s nimi života. Během let jsme udělali celou řadu akcí pod širým nebem, protože jsem zvědavý na nové lidi. Nezajímá mě jen určitý druh lidí, ale úplně každý člověk na planetě. Proto jsem třeba šel do vězení a pracoval tam s odsouzenými. Učil jsem je zpívat. Sborová píseň měla jen pět tónů, které se dají snadno zazpívat, ale důležité je, jaký má tato hudba význam pro lidi, kteří ji zpívají. Ideu hudby pro věznici dále rozvíjím. Má o ni velký zájem konzervatoř v Amsterdamu, kde nově vypsali studijní obor komunitní umění. V únoru přivedu do věznice studenty konzervatoře a řeknu jim, aby ty to lidi naučili zpívat. Do budoucna bych však chtěl, aby se ke sboru přidaly ještě žestě. Každý může hrát na trumpetu a lidi to baví.

V Čechách chystáte projekt pro uprchlické centrum v Červeném Újezdu. Máte s něčím podobným už zkušenosti?

Pracoval jsem s dětmi z celého světa, které byly posílány do Holandska, aby nevyrůstaly doma, kde je to nebezpečné. Červený kříž pro ně organizoval zábavu. Přicházel jsem za nimi a hrál hudbu. Pamatuju si, jak malá holčička ze Somálska, která měla zahalenou tvář a pořád seděla v koutě, se naráz chopila mikrofonu a začala naplno zpívat Kiss me baby one more time yeah. Doslova explodovala radostí. Nikdy na to nezapomenu. Taky v Čechách budeme v uprchlickém táboře zpívat a tančit a vyprávět příběhy - prostě komunikovat. Umění pomáhá komunikaci, proto je musíme vrátit do života.

Berete umění jako sociální terapii?

To není sociální terapie, beru umění jako hru, hraju si jako si hrají děti na zahradě, dítětem totiž lze být v každém věku. Dělám věci, abych vystrašil svoji matku, abych ukázal něco hezkého otci a sousedům, či zahrál pěknou hudbu svým přátelům, kteří začnou tančit. Co je důležitějšího v životě než se společně radovat. A tak jezdím každé dva týdny do měsíce do domova důchodců, kde je už několik let můj otec. Hraju tam, aby si lidé mohli společně zazpívat. To není sociální terapie, to je sdílení hudby a příběhů.

Liší se nějak váš přístup k tvorbě v divadle a v ulicích?

Ne, v obou případech si musíte uvědomit, kdo jsou ti lidé, kteří se na vás jdou podívat, abyste s nimi mohli sdílet společné chvíle.

Ovšem na ulici těžko můžete dodržovat scénář.

Taky nevytváříme pevně daný program. Já vím, že všechny historky o holandských divadelních inscenacích, jsou jen o tom, jak se něco nepovedlo, jenomže si myslím, že se v divadle nesmíme starat o to, že jsme nedodrželi plán, nejsme byrokrati, že musíme být schopní být reagovat na publikum, být nejen herci, ale taky publikem. Chci přivést slavnost do všedního života, aby se lidi bavili. A pro to potřebuje jiný druh umělců, kteří budou schopní pracovat jako umělecká guerilla. A tito umělci musejí hledat vazby ke každému člověku na zemi, pracovat třeba s handicapovanými lidmi, s nimiž doufám někdy v budoucnu budu dělat, protože nepomohu jen já jim, ale hlavně oni mě.