Jako „jiná “ se totiž nedávno prezentovala Sestra, Ocas ještěrky i Normal, vesměs filmy, které provází především nepatrný zájem diváků a mírně řečeno zdrženlivý postoj kritiky. Také Řehořek v tiskových materiálech tvrdí: „Chtěl jsem natočit film, odlišný od běžné české produkce…“ a distributor dodává, že dokonce „podle mnohých natočil snímek, který nemá obdoby“. Škoda že jiné než „jiné“ filmy jako by se najednou přestaly točit…

Ze školního filmu na úroveň celovečerní stopáže

Řehořek Proměny napsal, režíroval a natočil na vypůjčenou digitální kameru jako student filmové školy ve Zlíně a budiž vzdán hold úsilí a vytrvalosti, s nímž dvacetiletý mladý muž získal i zahraničního koproducenta, a i když pracoval s nevelkým rozpočtem, přece jen dostal tento původně školní film až na úroveň celovečerní stopáže a do kin. A budiž oceněna i odvaha distributora, společnosti Hollywood C. E., který mu pomohl dostat se na plátna, a tedy k divákům nejen doma, ale už i v zahraničí.

Ve zralejším, dospělejším podání, má ovšem jeho snímek ve stavbě i v celkovém pocitu, jenž z něj vyvěrá, dlouhou řadu obdob – od zahraniční tvorby až třeba k Zelenkovým Knoflíkářům. Řehořek sleduje osudy čtyř postav, které nemají na první pohled nic společného, a teprve postupným prolínám jejich příběhů i různých časových rovin je splétá dohromady, případně odhaluje jejich dřívější vazby.

Činí tak ovšem s jistou naivitou vůči „neposkvrněnosti“ diváků, kteří nejspíš velmi brzy tento princip odhalí. Důsledkem je, že zamýšlené napětí ustupuje překombinovanému a na příliš velkých náhodách vystavěnému prolnutí jednotlivých osudů, jimž je společná osamělost uvnitř hlučícího davu a snaha řídit samostatně svůj vlastní život.

Přirozeně vykresluje proměny hrdinů

Sympatické přitom je, že Řehořek své hrdiny dovede vcelku přirozenou cestou až k proměně, která jim přináší naději splnit si alespoň možné z vysněného a sám se o to přičinit jistým zmoudřením a pochopením druhých. Řehořek zkrátka umí dobře napsat a psychologicky propracovat jednotlivé postavy dokonce se zázemím, které dává podklad jejich jednání, což je v české scenáristice dovednost bezmála ojedinělá.

Stvořil tak docela srozumitelné a živé lidi. Mladou matku dvou dětí, kterou sociální situace dožene k prostituci. Jinou mladou ženu, která má všechno, nač si vzpomene, kromě dítěte. Starou ženu, které zbyl jen velký prázdný dům, hroby a možná bůh. A konečně sportovního trenéra, kterého zaskočí vlastní zdraví a donutí ho zastavit se nad otázkou, co všechno v životě obětoval a jakou měla jeho oběť cenu.

Melancholie a skepse vůči dospělosti

Postavy by to byly docela zajímavé, Řehořek však bohužel vypráví jejich osudy s jistou mladickou melancholií a skepsí vůči dospělosti, což rozvláčňuje děj a ubírá hrdinům na divácké atraktivitě v dobrém slova smyslu. Až s pozvolna se blížícím koncem si k nim divák začne vytvářet vztah a začnou ho zajímat, ale to už je trochu pozdě. Režisér zkrátka ještě neumí načasovat momenty, podstatné pro zaujetí diváků.

Umí už ale velmi dobře vybrat herce a vést je, umí pracovat s kamerou, i když někdy se tím zbytečně sám opájí a nadužívá některých postupů a záběrů. Je v tom však – tak jako v celém filmu – patrný velký talent, zaujetí a poctivá snaha naučit se filmové řemeslo a vyslovit jeho prostřednictvím názor.

Řehořek má před sebou zjevně slibnou budoucnost a zájem organizátorů přehlídek a festivalů mluví o tom, že hned napoprvé zaujal a že snad díky tomu dostane šance, v nichž se bude dál rozvíjet.