Jak tedy vypadá její představa o nositelkách tohoto povolání? Jsou citově přepjaté, nechají se snadno vyvést z míry, ale nikdy nejdou pod povrch. Střídají polohy své duše příliš rychle. Pro svou práci jsou do jistého věku ochotny popřít samy sebe. A pokud tuhle ochotu časem ztratí, najednou se ocitnou ve vzduchoprázdnu. Leknou se a hledají roli, kterou by mohly hrát v inscenaci vlastního života. Šahají ale mimo, vždy chtějí jen to, co jim proniká mezi prsty. Pokud nikoho nemají, chtějí partnera, pokud jsou bezdětné, tak potomky. Když už jsou šťastně vdané i šťastně matky, unikají třeba k beznadějné lásce k homosexuálovi.

Skoro celým tímhle koloběhem prochází Marcelline (hraje ji sama režisérka) na pozadí zkoušení a hraní hry Ivana Sergejeviče Turgeněva Měsíc na vsi, ze kterého si Bruni-Tedeschiová vypůjčila lásku k mladšímu muži jako jedno z falešných východisek z osobní krize. Z vlastní zkušenosti s touto hrou pak i motiv dvou hereček, která každá zvolila po škole jinou životní cestu a teď se ve věku začínajícího bilancování scházejí. Marcelline v hlavní roli a Nathalie (v podání Noémie Lvovskyové) jako asistentka režiséra celé inscenace.

Výbornou kameru i hudbu (zajímavým je odkaz na Woodyho Allena skrz neworleanský jazz)  doprovází scénář, ve kterém vkusně komunikují jednotlivé scény mezi sebou. Jenže při nadhledu nad celou stopáž mu chybí významnější budování vedlejších charakterů, každý z nich dostane moře prostoru, ale nic se o nich nedozvíme a vlastně ani dozvědět nechceme. Díky tomu nejdeme s postavami a portrét herecké profese nevyzní s takovou intenzitou.

Zvláštní je vyústění celého snímku. Bruni-Tedeschiová se vrací k větě, kterou tu pronese divadelní režisér (ztvárněný Mathieu Amalricem, který nad ostatními svým výkonem výrazně ční). Říká, že nechce emoce, ale pohyb. Jakoby režisérka radila herečkám na prahu čtyřicítky, aby se vzdaly hledání nedosažitelných snů a našly prosté tempo, aby opustily povrchní náhražky emocí a do rytmu plavaly (ve filmu doslova) svým životem vstříc stáří.