Gessle mile překvapil poměrně rockovým zvukem, postaveným na dvou kytarách (spolu s ním ještě Christoffer Lundquist) a špinavém bigbítovém riffu, často nahrazujícím ten syntetický albový. Přítomná vokalistka Helena Jossefsonová ovšem v písních Roxette Frederikssonovou nenahradila. Její party na sebe vzal sám Gessle, však se těšil, až si je naživo zazpívá, a vokalistka se postarala o druhé hlasy a kapku ženské krásy na scéně.

Bezmála půldruhahodinové vystoupení ukázalo, jak moc velký rozdíl je mezi Gessleho tvorbou pro Roxette a pro sebe. Možná bral při skládání pro kapelu větší ohled na popovou libozvučnost, ovšem co do písničkové báze ten večer prezentované skladby Roxette (úvodní Dressed For Succes, také Joyride, Wish I Could Fly, 7Twenty7, The Look, Church Of Your Heart aj.) porazily zbývající po všech stránkách. Měly hlubší hudební nápad, výraznější melodiku, zdravou popovou šťávu i myšlenku.

Vlastní repertoár, v Praze striktně zazpívaný v angličtině (nahrává i ve švédštině), patří k evropskému písničkovému průměru. Gessle není nijak výjimečný zpěvák, aby jim dal potřebný akcent. Ani jejich prosté nápady nehýřily neotřelostí, spíše naopak.

V Lucerně se více než cokoli jiného konala vzpomínková party na Roxette. Aby bylo Gesslemu to stigma odpáráno, musel by působit sebevědomějším dojmem, ne takovým, že čeká na to, až se s Frederikssonovou po boku za čas vrátí v plné síle. Angažování halfplaybackového písničkáře Martinica na post předskokana jako by hlásilo strach z toho, jestli by jej publikum „vzalo“ po někom jen o chlup lepším.