Do kin přichází první režisérský počin Charlieho Kaufmana Synecdoche, New York

Caden Cotard (ve vynikajícím podání Philipa Seymoura Hoffmana) není nijak sebevědomý, zdravý, mladý ani vtipný divadelní režisér, je asi takový, jak si člověk se sklony k depresi představuje sám sebe. Má ženu – výtvarnici, která od něj pomalu, ale jistě odchází, a malou dcerku, kterou manželka bere s sebou do Berlína, na druhý konec oceánu. Což je startovací impulz, který v Cadenovi naplno rozehraje všechny jeho běsy a umožní Kaufmanovi opustit zábavně podané, ale přece jenom svazující realistické postupy.

Než se pustím do interpretace, musím podotknout, že je Synecdoche, New York otevřený text, proto není jediná, natož úplná. Stejně jako diváci, které baví hledat ve složitém labyrintu Kaufmanova scénáře, v něm nacházím věci nejen z Kaufmana samotného, ale i ty ze sebe.

Hlavní postavu straší v tomhle existenciálním dramatu smrt, její nevyhnutelnost, blízkost, konečnost. A protože Caden sám o sobě své životní můře nedokáže čelit, staví si kolem poněkud umělé prostředí, kulisy své velké divadelní hry, která bude jeho vrcholným dílem a přes kterou chce zobrazit život sám (stejný, ale filmový cíl má i Kaufman).

Ve zmíněných kulisách si Caden na skutečný život hraje, předstírá a postupně zapomíná, že předstírá. Ale není právě toto jediným způsobem, jak lze přežít v dnešním tak nelidském světě, kde hrozí tolik reálných nebezpečí? Od znásilnění přes vyhození z práce až po těžké choroby, a Caden sám příkladů vymýšlí mnohem víc...

Aby zahnal samotu, projektuje si část své existence i do lidí, kteří krouží kolem něj. Do sličné herečky či milé biletářky. Žije jejich životy, jejich strasti, aby nemyslel na ty svoje. Díky filmařskému řemeslu se tak neděje jen pomyslně, Kaufman opravdu Cadenovu osobnost čas od času přestěhuje do někoho jiného. O to těžší je pro hlavní postavu přijmout, že lidé kolem postupně umírají a odcházejí a uvrhávají ji zpět do beznadějného osamění.

I chmurnými stavy stíhaný Caden Cotard nakonec prožije nejšťastnější den, ale vypovídá ten něco o celku, o celých desítkách let? Je tou synekdochou? Částí, kterou lze zaměnit za celek? Částí, pro kterou stojí za to žít? Odpověď bohužel není zdaleka jednoznačná. Zvlášť když i nejšťastnější den má svou půlnoc.

Kaufman se snaží život transformovat na plátno v co nejkomplexnější možné podobě. Nebojí se metafor, ironie, hořících bytů. Pro požitek je nejlepší vnímat film především jako impresi a nehledat důvod v každém detailu, byť ho každý detail má. Přistoupit na tuhle scenáristickou hru a tvořit film ve své hlavě.

Při pasivním pozorování zbude jen mlhavá výpověď jednoho zkrachovance, při aktivním silný osobní zážitek. Mimochodem na letošním Febiofestu byly po projekci k vidění tiché slzy a z jiného místa v sále ke slyšení hysterický smích.