Co vás vedlo k tomu, abyste pokračoval v nahrávání Skunkových písniček?

Musím být přesný a nesmím lhát. Tento nápad nebyl můj, nýbrž mého producenta Luboše Maliny. On s tou ideou přišel už před lety a já ji s radostí přivítal.

Pro nápad jsem tedy nehnul prstem, desku jsem ale samozřejmě nazpíval a musím vám říct, že občas bylo velmi složité dostat se do Skunkova myšlení.

Jeho skladby jsou velmi osobní. Přestože jste ty nejosobnější na desky nezařadili, navštěvovali jste jejich prostřednictvím jeho svět. Bylo to něčím zvláštní?

Skunk je vlastně můj vrstevník a řekněme si na rovinu, že kdyby ty písničky nenapsal on, tak jsem je o půl roku později napsal já.

Jeho svět je mi hodně blízký a až na drobné detaily všemu rozumím. Některé písničky jsou například o stárnutí, což je záležitost, které rozumím velmi dobře. Když jsem je natáčel, byl jsem čerstvý důchodce.

Konzultoval jste se Skunkem obsah a aranže jeho písniček na vaší desce?

Konzultovali jsme je u předešlého alba. Tentokrát za ním byl jen Luboš Malina. Z předcházejících reakcí jsme už totiž tušili, jak se mu budou písničky líbit i jak si je představuje.

Na desce nejsou jen písně, které Skunk složil, ale i skladby, které zpíval. Písničku Bobby McGee ale zpívala v šedesátých letech také Janis Joplinová, u nás pak Pavel Bobek…

A zpívala ji i spousta dalších. Pravda je, že jsem při jejím natáčení dvakrát sklouzl do Bobkovy verze. Je to evergreen a dostat se do něho je velice snadné. A když už jste vzpomenul tu Joplinovou, tak ta ji nazpívala opravdu krásně.

Na albu zpíváte mimo jiné o toulání. Týká se vás stále?

Ještě tak před osmi lety se mi stávalo, že když jsem jel po dálnici a narazil na odbočku například na Větrný Jeníkov, přibrzdil jsem a zeptal se sám sebe, jestli jsem tam někdy byl.

Většinou jsem ale byl v těchto okamžicích časově nadoraz, takže jsem nikdy nepodlehl tulácké touze do Větrného Jeníkova zahnout. V chlapovi to ale je – čas od času se musí sebrat a jít, kam ho oči vedou. Občas se mi to ještě stává, ale už velmi zřídka.

Jak to probíhá?

Jedu autem, ve volné krajině zastavím, sednu si do trávy a říkám si: Bože, to je ale krása.

Ve svých písních zpíváte i o dalekých, přesto zcela konkrétních místech. Snažil jste se je poznat osobně?

Říkám tomu uplacírování písniček, i když přesnější výraz je identifikace. Dvě skladby mám přesně uplacírované, sice Fram, kterou jsme si s několika lidmi tiše zazpívali na palubě té lodi v muzeu v Oslu.

Přesně umístěnou mám i písničku Hudsonský šífy. Tu jsem si také velmi tiše zpíval na břehu řeky Hudson v New Yorku. S výjimkou Asie, Afriky a Antarktidy mám svět docela objetý.

Na desce je také evergreen Guantánamo. To místo je dnes spojováno s americkou věznicí. Co se vybavuje při zpívání téhle skladby vám?

Mám zažité předchozí souvislosti a popravdě řečeno se mi ta věznice vůbec nevybavuje. Pro mě je to ostrov v Tichomoří, o který se ve druhé světové válce bojovalo.

Pomýšlíte na to, že v budoucnu vydáte desku s vlastními písničkami?

Rozhodně ano, ale skládání už mi nejde tak, jako zamlada. Nějaké skladby mám a další napíšu. Dokonce už vím, kdo mi na desce bude hrát. Stejní muzikanti, kteří se mnou natočili aktuální album.