Článek
Špinar vrátil Büchnerovi obrazivost, expresivitu i dramatický patos. Nápaditě využil jeviště odkryté až na zadní stěnu, jemuž dominuje billboard oslnivé blondýnky s rudými rty, mobilem a nápisem Hello everyone – výmluvným mottem hry, kde se hlavní hrdina marně dožaduje toho, aby ho kdokoli vyslechl.
Vojcka napsal čtyřiadvacetiletý autor a jen o málo starší Špinar si s ním velmi dobře rozumí. Inscenuje ho krutě a neslitovně. Ukazuje cynický svět tady a teď, kde člověk je ponižován na zvíře, kde lásku nahrazuje dravý chtíč, kde „ctnost musí bejt náramně krásná věc,“ ale člověk si ji nemůže dovolit a kde se jen blázen může opravdu šťastně smát. Je to obraz drsný, ale pravdivý a hlavně zahraný s velkou přesvědčivostí a naléhavostí.
Účinně se tu pracuje se sborem v podobě pouťového „obludária“, smečky žen rozhicovaných pohledem na vojáky, opilecké tancovačky a řady dalších, působivě ztvárněných obrazů. Celou hrou prolíná postava Blázna jako nejbytostnější figury tohoto světa, němého svědka, dítěte i mudrce. V podání Michala Kerna je tak přesvědčivý, až z něho mrazí.
Ani jediný herecký propad
V inscenaci není nic zbytečného (až na popisnou projekci „útěku z divadla“ v závěru) a nemá jediný herecký propad, od protagonistů až po posledního sboristu. Pavel Batěk se naprosto ztotožnil s Vojckovou týranou tělesností i myslí, vznícenou fantaskními představami, nervně vibruje maximální snahou o sebeovládání, vpíjí se do publika dlouhými horečnatými pohledy.
Marie Lucie Štěpánkové je napůl ještě sama dítětem chtivým pozlátek, napůl ženou s žhavě probuzenou žádostivostí. K tragickému konci spěje s odevzdaností, jen v posledním okamžiku se vzepne k instinktivnímu zvířecímu odporu. Přesné jsou i výrazné zkratky ostatních postav – zupácký a chlapácky nadržený Plukovní tambor Michala Novotného, jenž si Marii bere se stejnou lhostejností jako cigaretu, žvanivý manekýnský Hejtman Martina Stropnického i „mengeleovsky“ posedle experimentující Doktor Václava Vydry.
Jiřina Jirásková v trojroli přesně odlišuje Pricipálku předvádějící ponižovaného Blázna s mefistofelským výrazem bytosti nad dobrem a zlem od Žida svírajícího groše za vražedný nůž s pokornou úctou k penězům a od Stařenky, vyprávějící pohádku s intonací projasněnou štěstím vykoupení. Špinarův Vojcek je jednoznačnou událostí nejen vinohradské scéně, ale celé sezóny.
Georg Büchner: Vojcek
Překlad Ludvík Kundera, režie Daniel Špinar, scéna Henrich Boráros, kostýmy Linda Boráros, hudba Tomáš Pálka, pohybová spolupráce Irina Andreeva. Premiéra 9. 4. 2009.