Proč ten návrat zpátky do Dánska?

Před deseti lety, po úspěchu Rodinné oslavy, jsem měl vzít její formu a pořádně ji prozkoumat, jako Kubrick nebo Lars von Trier. Já se místo toho upnul k úplnému opaku. Rozhodl jsem se vyzkoušet nová území, opačné postupy, používal jsem make-up, triky. Byl to nový falešný začátek a zároveň největší nedorozumění mého uměleckého života.

Nedorozumění?

Po celosvětovém úspěchu Rodinné oslavy jsem se setkal s Bergmanem. Ptal se mě, jestli vím, co budu točit. A já že možná tohle, nebo tamto. A on na to: „Tak to seš v průšvihu!“ Měl pravdu, ocitl jsem se ve vzduchoprázdnu. Tím ale neříkám, že jsem si to neužil, mám své pozdější filmy rád.

Ale teď jsem se rozhodl vrátit zase na začátek, jako by se kouř po výbuchu granátu úspěchu pomalu usazoval. Mířím zpět do Dánska, k tematice rodiny, k věcem, u kterých jsem začínal. Je hodně malířů, kteří kreslí jedno jablko celý život a pokaždé jinak a stále lépe.

Kde jste hledal inspiraci pro snímek Když se muž vrací domů?

Mám rád Felliniho filmy, jeho ženy, hřejivost. Původně jsem chtěl točit v Itálii. Ale pak jsem se dozvěděl o panu Berlusconim a sešlo z toho. Ovšem z Itálie nakonec v ději zůstala opera a fascinace jídlem. Když se muž vrací domů je inspirován i mým dětstvím, bylo prosluněné, plné zlatavého obilí. Měli jsme štěstí, že když jsme film točili, bylo i v Dánsku, kde normálně v jednom kuse prší, dva měsíce hezky.

:. Postava Sebastiana ve filmu Když se muž vrací domů je mladší verzí samotného režiséra.
FOTO: Febiofest

Nabízí se srovnání vaší umělecké cesty s příběhem otce a syna, dvou hlavních hrdinů…

Když se muž vrací domů je o tom, jakým jsem byl a jakým se stávám. Jsem někde mezi oběma postavami. Býval jsem mladý, čistý, nevinný, krásný a stávám se starým, zkaženým, nadrženým, úspěšným opilcem (smích). Jsou to dva archetypy života.

Jak byl film přijat v Dánsku?

Z kritik je mi většinou špatně, nečtu je, přijde mi to sebestředné. Nicméně v Dánsku bylo Když se muž vrací domů přijato poměrně špatně. Všichni ho zase srovnávali s Rodinnou oslavou, taky jsme udělali pár hloupostí v propagaci filmu. Osobně jsem snímek uváděl v Římě, tam byl odměněn naopak bouřlivě, asi co země, to jiná reakce. Víte, v Dánsku po úspěchu zákonitě následuje trest. Ještě jsem neslyšel o někom, kdo by tam za něj nebyl potrestán. Jsme malá země plná hobitů, kdo vyčnívá, musí být zašlapán do země.

Jste pořád oběť svého nejlepšího filmu?

Určitě, pomalu se učím být na něj znovu hrdý, jako na své dítě, které se stalo bohatým, hodně cestovalo po světě a je stále velmi úspěšné. Ale nevím, jestli je Rodinná oslava opravdu můj nejlepší film, nevím, jestli to může někdo vůbec posuzovat. Určitě je můj nejúspěšnější. Uvrhl mě do jakéhosi soutěžení sám se sebou, protože všichni neustále mé snímky porovnávají, ale já už toho nechci být součástí.

Měl úspěch Rodinné oslavy vliv na vaše vlastní ego?

Stal jsem se marnivějším. I díky festivalům, premiérám, rozhovorům. Nedělají mi dobře, snažím se jim vyhýbat. Mluvit sám o sobě není normální, není to má práce. Tou je pozorovat svět okolo a zkoušet ho portrétovat. Nejsem sportovní hvězda. Ano, pořád dělám rozhovory, ale velmi si hlídám, abych nepřestřelil. Po Rodinné oslavě jsem se topil v úspěchu. A jediná cesta na břeh vedla skrz všechny ty chyby, které potom následovaly, což bylo samozřejmě hodně bolestné.

Právě tenhle snímek byl prvním v rámci hnutí Dogma 95…

Se vší pokorou bylo naší ambicí vytvořit novou filmařskou cestu. Můj dojem z hlavní postavy hnutí, režiséra Larse von Triera, byl, že dokáže vyvolat rozruch. Nemýlil jsem se. Byli jsme provokativní, ale upřímně jsme tomu projektu věřili. Šlo o politické vyjádření ke stavu kinematografie, návrat k podstatě bez všech příkras, šílený nápad.

Asi jako když se čtyři lidi vezmou za ruce a střemhlav skočí z útesu. Čím více si dáte omezení (Dogma 95 například nařizuje točit na ruční kameru, bez hudby, make-upu, kostýmů, rekvizit), tím lepších uměleckých výsledků můžete dosáhnout.

Na letošním Febiofestu byla i sekce Dánsko po Dogmatu, má právě Dogma 95 stále vliv na současnou dánskou produkci?

V jistém smyslu ano. Myslím, že je Dánsko už deset let v hluboké krizi. Možná podobně jako já sám trpí kocovinou po úspěchu. Během těch let se u nás točily opravdu špatné filmy. Víte, zvítězit jednou je mnohem snadnější, než vítězit pořád. Dánští režiséři se snažili proti Dogmatu vymezit, rozhodli se dělat žánrové filmy, což ale byly jen takové nedokonalé kopie zámořské produkce, americké snímky v dánštině. A to je na nic. Ale myslím, že se teď něco dobrého rodí, mění a opravdu brzy přijde.