Jaap Blonk: Nerodíme se s klišé, ale s emocemi

Určitou část mé tvorby lze charakterizovat slovem "poezie", napsal jsem i nějaké básně. Na druhou stranu se ve svých "zvukových básních" spíše pohybuji mezi hudbou a poezií, na rozhraní, kde oba obory splývají, aniž by mě zajímalo a bylo pro mě důležité, kam vlastně sám patřím - ačkoliv někteří říkají, že nejsem ani básník, ani hudebník (smích). Sám jsem ale přesvědčen, že předávám nějakou muzikální intenzitu. Cítím se proto být z největší části hudebníkem, za něhož mě považují i doma v Nizozemsku.

Takhle o tom nepřemýšlím. Přece i poezii může tvořit velmi složitý a ucelený výraz, zatímco některá hudba vám může připadat příliš jednoduchá. Když jsem si pro sebe objevoval tento způsob vyjadřování, připadalo mi velmi přirozené, jak se hlas postupně osvobozoval od významu slov. Připadal jsem si, jako když jsem předtím hrával na saxofon a už tehdy experimentoval s hudebním zvukem. 

Nejsem herec, soustředím se jen na hudbu a poezii. Ale máte pravdu, že někteří diváci mi říkali, že jde vlastně i o herecké performance. Avšak jiní zase zavírají oči, jakmile poslouchají "mé recitace". 

Sehrálo pro mě velmi důležitou roli v minulosti, protože mi pomohlo se osvobodit umělecky, a navíc se odpoutat od mnoha věcí, s nimiž jsem byl vnitřně svázán. Dada vás inspiruje, jak si hrát, jak se bavit a nalézat originální humor, a rovněž ukazuje, že nic není na světě svaté, že neexistují pokrytecká pravidla, která musíte uctívat.

Ovšem přiznávám, že můj případ je hodně odlišný, pocházím z uzavřeného, velmi náboženského prostředí, které v Nizozemsku tvoří silná minorita asi 250 tisíc silně věřících lidí. Oni žijí podle úzce chápaného pojmu morálka a podle archaických pravidel, jaká dnes věřící vyznávají snad už jen ve Skotsku nebo v některých oblastech USA. Myslím si, že něco takového v České republice nemáte a asi jste ani nikdy neměli.

Představte si, že nemůžete například v neděli jezdit na kole, jste naopak nucen se třikrát za neděli objevit v kostele, kde bohoslužby trvají přes dvě hodiny. Nejste oprávněn číst jiné knihy než náboženské a už od narození vám všichni opakují, že po smrti přijdete rovnou do pekla. Trvalo mi dost dlouho, než jsem se od tohoto prostředí dokázal osvobodit a v tom mi pomohlo právě dada. 

Možná. Na druhou stranu i některé východní náboženské směry vedou lidi k tomu, aby ovládali - nebo neprojevovali - své emoce, to se učí třeba Japonci. Buddhisté zase nabádají věřící, aby se osvobozovali od svých citů a nenechali se jimi ovládat. A v tradici hollywoodského amerického filmu naopak najdete snímky, v nichž emoce hrají důležitou roli, třebaže se z nich stala klišé.

Západní svět se snad do značné míry racionalizoval, ale přesto nemůže zapřít lidskou přirozenost a city, které jsou pro člověka zásadní. Z emoce se stane klišé jen na televizní obrazovce, zatímco člověk se nerodí na svět s nějakými klišé, která byste rozpoznal na jeho tváři, ale s emocemi.

Mám mnoho inspirací, například klasické básníky Wallace Stevense, Paula Valéryho, Zbygniewa Herberta i další. Stejně tak nacházím inspiraci v hluku ulice, ale třeba i v matematice, kterou jsem kdysi studoval, i když nedostudoval, a která vytváří svou zcela osobitou abstraktní poezii. Když skládám své kompozice, používám proto i matematické systémy a principy. Jak vidíte, některé věci, které ostatní považují za velmi emocionální, mohou přitom vznikat podle matematických pravidel a souvztažností. 

Ano, na univerzitě jsem kdysi studoval dva roky polštinu, věřím, že kdybych odjel do Polska, po krátké době bych se opět polsky rozmluvil. Východní blok jsem navštívil mnohokrát, byl jsem iv Praze a hodně se vracel do Maďarska. Před dvaceti lety jsem dokonce navštívil Rumunsko.

Co jsem alespoň já sám pozoroval, zdálo se mi, že tyto země spadly příliš rychle rovnýma nohama do kapitalismu. Někteří lidé přes noc zbohatli, zatímco jiní nabyli dojmu, že předrevoluční socialismus byl pro ně nakonec vlastně lepší než nějaká svoboda. Ale to jsou jen takové všeobecné řeči. Naproti tomu v Maďarsku, kde jsem byl vícekrát, jsem si všiml, že nezávislí a experimentální umělci prožívají těžké časy, protože pokud už jsou nějaké státní peníze na kulturu, dávají se na folklórní soubory. 

Jde dnes především o více či méně tradiční výrazové prostředky, nicméně najdete několik málo básníků, kteří se vyjadřují novými a zajímavými formami. Ale obecně řečeno, nic moc se u nás neděje. Sám se cítím být více spřízněn s moderní německy psanou poezií.