Richie se hodně snaží držet krok z dobou, ale je to už starší pán, takže zvuk začátku devadesátých let asi vnímá jako horkou současnost. Pohybuje se někdy mezi tehdejším pop-soulem, těžce hledajícím směr kudy dál, prachsprostým dance-floorem a podivnými pokusy středoproudových dělníků současného hip-hopu či současného R & B.

Chybí zásadnější melodie a nejrůznější studiové mašinky na efekty, nasazené na zpěv i na pozadí, už člověku po dvaceti minutách lezou ven ušima, nosem a snad i z pod nehtů - zkrátka je to pro posluchače bolestivý proces.

Přesto se najdou asi dvě slušné písničky a stále platí, že Richie má v sobě základ dobrého soulového zpěváka. Kdyby zase dělal pianové balady ve stylu "sedmdesátek" jako Easy a Three Times a Lady, musel by každý soudný kritik ocenit minimálně dobré řemeslo, hlas, jemně odstíněnou melancholii ve zpěvu. Když však sází na dusavé rytmy z počítače, sám se zařazuje do masy zoufalců. Přitom má na víc.

Lionel Richie: Just Go, Universal 2009