Vaše fotografie může člověk potkat i v malých, neznámých galeriích, stejně jako v prestižních světových muzeích. Napadlo vás už někdy, že třeba kvůli nedostatku času začnete nabídky odmítat?

Ne. Moje letité heslo je - není malých galerií. Nedělám rozdíl mezi venkovskou galerií a například muzeem Modern Art v New Yorku, galerií v Tokiu nebo v Paříži, kde jsem také měl možnost vystavovat. Pravda je, že mi to někteří lidé vyčítají. Ale pro mě je každá nabídka k výstavě pocta. Nevybírám si, neodmítám, jen se vždy snažím, aby se i v těch nejmenších galeriích prezentovaly výstavy důstojně. Lidé, kteří se tam přijdou podívat, si to zaslouží.

Souvisí to nějak s tím, že vy sám také vedete dvě malé galerie?

Ano, v Sovinci, kde bydlím a kde nás žije celkem osmnáct, vedu galerii už dlouhé roky. Kdyby k tomu mí přátelé nepřistupovali podobně vstřícně, nemohl bych tam udělat nikdy žádnou výstavu a galerie by si nikdy nemohla získat takové renomé, jaké má. To mě přirozeně těší, a proto ani já neodmítám žádné pozvání. Podobně se mi vedlo s galerií v nedalekém Bruntále.

Pražské hospicové sdružení Cesta domů, kde je do 12. října k vidění soubor vašich starších snímků, pečuje o umírající. Kdy se ve vašich fotografiích začalo objevovat téma smrti?

V posledních pěti letech se věnuji zdravotně postiženým, udělal jsem velký cyklus o stáří, takže jsem zrovna nedávno fotografoval i v olomouckém hospici na Svatém kopečku.

Smrt je téma, kterým se intenzívně zabývám posledních pět let. Na mých snímcích se ale objevuje už od šedesátých let, doslova od prvního filmu, který jsem kdy vzal do ruky. Celý život dělám fotky, které vypovídají o životě - a smrt je jeho přirozenou součástí. Protože žiju na vesnici, hodně jsem zpočátku fotil venkovské pohřby. K tématu jsem se tedy dostal naprosto přirozenou cestou, nebyl to plánovaný projekt. Smrt se objevuje v úplně každém cyklu, který jsem kdy fotil.

Také v tom nejaktuálnějším?

Ano, právě jsem se vrátil z Ingušska a Čečny, kde je součástí každého dne. Bez doprovodu vojáka se samopalem tam nesmíte na krok, smrt je všude kolem vás. Je to silný zážitek, ale člověk musí zároveň zůstat fotografem, jinak by jeho cesta byla zbytečná. Jako dokumentaristu mě mimo jiné zajímá, jakou roli hraje smrt v různých kulturách, jaké ji doprovázejí rituály. To, co jsem zažil v Ingušsku a Čečně, bylo až neuvěřitelné.

Čím to bylo tak zvláštní?

Za prvé - tam se nesmí fotografovat na hřbitově, takže když jsem chtěl fotit pohřeb, musel jsem jedině přes zeď. Pro nás je nezvyklé například to, že oni nepoužívají rakev, ale tělo pouze balí do plátna. Nejpozoruhodnější je velká rodinná oslava, která následuje po pohřbu. Ingušsko a Čečna jsou jediné muslimské země na světě, kde se takový typ oslavy praktikuje. Staříci z celého rodu se vždy sejdou a tančí takový zvláštní tanec, trvá to doslova celou noc, tančí nepřetržitě bez odpočinku, až do úmoru. Teprve potom následuje hostina: sejde se na ní celá rodina i všichni její známí.

Jedné z nich jsem se zúčastnil - trochu díky náhodě, ale hlavně osobním vztahům. Byl jsem tam na pozvání České katolické charity, která tam už několik let poskytuje humanitární pomoc a místní mají k jejím lidem důvěru. Musím říct, že po dvanácti nebo třinácti letech od revoluce jsem byl opět velice hrdý, že jsem Čech. Česká republika si tam získala obrovské renomé.

Vaše velké cykly zpravidla vycházejí i knižně. Vydal jste snímky z cest po maďarské pustě i Burjatsku. Bude to tak i s Čečnou?

Bude a docela brzy. Přijel jsem teprve před týdnem, ale šéf katolické charity mě požádal, abychom ještě do konce roku udělali z fotografií knihu a příští rok takovou větší výstavu. Bude putovat po České republice a pak i po Evropě, ale kdy a kde bude mít premiéru, vám ještě nedokážu říct. Ale už vím, jak se kniha i výstava budou jmenovat: Tak blízko, tak daleko. Uprchlické tábory, v kterých jsem byl, se totiž nacházejí na hranicích mezi Ingušskem a Čečnou. Čečenci se přes ty hranice dívají na svou vlast - a nemohou se do ní vrátit.