Jak se máte vy a jak slovenské divadlo?

Děkuji, dobře. Mládnout nebudu stejně jako nikdo na světě, takže se nerouhám a mám se dobře. Ani v divadle se neděje nic špatného, žádný úpadek se nekoná. Dokonce jsem se ve Slovenském národním divadle po čtyřiceti šesti letech dožila toho, že hraji pro děti.

Je to pro mě velký zážitek a poznání, které mě znovu posunulo o kousek dál – k pokoře před tím absolutně bezelstným, autentickým publikem.

Úplně mě vnitřně rozklepala třeba situace, kdy říkám: Děti, také vám rodiče čtou před spaním? a potom hned spustí hudba a já začínám zpívat.

Jenže jakmile tu otázku vyslovím, celé divadlo se rozkřičí odpověďmi. Poprvé jsem se tak lekla, že jsem zpanikařila a popletla text. Dětské reakce mě zároveň svazují i zavazují, což jsem, popravdě řečeno, už nečekala.

Patřila jste českému publiku stejně jako slovenskému. Dnes už příležitostí není tolik, naposledy jsme vás viděli ve Vratných lahvích. Přesto je zřejmé, že jste neztratila kontakt s českým publikem.

Ani nemohu. Měnit se mohou státní hranice, ne kulturní vazby. Tyhle pupeční šňůry se přestřihnout nedají.

Hrála jste u žijících legend Jiřího Krejčíka a Otakara Vávry. Jak na ně vlastně vzpomínáte?

Otakaru Vávrovi jsem říkala pane profesore, aniž bych věděla, že je profesor, a on mi říkal milostivá paní, aniž věděl, že mám hospodyni, která mě oslovuje milostpaní. Zprvu jsem si nebyla jistá, jestli to nemyslí ironicky, ale pak jsem pochopila, že to je milá starosvětskost.

O Jiřím Krejčíkovi jsem slyšela mnohé děsivé zkazky a viděla kolegyni, která přicházela z natáčení s ním dokonale zničená. Takže když jsem šla točit Hry lásky šálivé, byla jsem na něj připravena.

Nebylo mi dvacet, byla jsem dobře zavedená herečka a také matka, takže jsem si řekla, že se nenechám decimovat. Přece ho nepotřebuji, mám svoje divadlo.

Ale když jsem ho poznala, velmi jsem si ho zamilovala. Chtěl, aby věci byly dokonalé, aby všechno klapalo. Byl jako malé dítě v tom smyslu, že byl stejně absolutně zanícený pro práci, jako jsou děti pro hru. A šel mu na nervy každý, kdo nebyl stejně zanícený a stejně připravený.

Ale při Božské Emě, to byl už náš čtvrtý film, jsem ho několikrát osobně zachraňovala před skandálem. Když se řítil třeba na komparzistku, s viditelným odhodláním na ni řvát, namířila jsem na něj svůj "špacír deštník“, on se na něj napíchl a řekl jen: Jo. Jo. A byl klid.

Slavná Božská Ema – máte ji ještě ráda?

Mám ji velmi ráda, na tu práci vzpomínám s velkou láskou a něhou, jen někdy mám skrytou obavu, aby se nezprofanovala. Filmy žijí svůj vlastní život, když je po čase znovu vidím, mám podobný pocit, jako asi mívala maminka, když mi občas říkávala: Jak se vlastně máš? Ty ses změnila.

I já vidím, jak moje „děti“ stárnou, mění se v čase. Když jsme Emu točili, ztělesňovala člověka v boji s mocí a rezonovala se životním pocitem té doby. Každý film visí na klíčové větě, a v tomto případě to byla odpověď Emy na nabídku spolupráce s policií: Pane plukovníku, je jistá hranice, za kterou člověk nesmí.

Všichni věděli, oč jde. Když jsem pak přijala úplně jiné role v Andělech s ďáblem, protože herectví je moje profese, dozvěděla jsem se, že mi to mnozí lidé mají za zlé.

Jsou dnes pro herečky příležitosti, jako byla Ema nebo Karolina Světlá?

Nejsou. Problém ale není v tom, že by nebyly báječné ženy, ale že nikdo nepíše takové postavy. Řeknu vám v té souvislosti něco o strašné síle médií, tedy i filmu.

Nemám ráda soutěže typu Největší Čech, to je, jako bychom se ptali, jestli je voda mokřejší v Dunaji nebo Vltavě. Ale stalo se, a Ema Destinnová byla šestadvacátá.

Jenže to nebyla reálná Ema Destinnová. Ten, kdo ji tehdy divákům představoval – myslím, že se mu říkalo obhájce – vyprávěl obsah filmu. Přitom Zdeněk Mahler ho napsal na motivy jejího života, neopisoval realitu.

Přesto je Ema Destinnová dnes pro lidi tím, koho stvořil Zdeněk Mahler. Tento princip virtuální reality vstupuje do života víc, než jsme ochotni připustit, a plodí i tragédie.

Ať jste hrála jakoukoliv roli, vždycky jsem měla pocit, že v sobě máte něco šlechtického v dobrém smyslu toho slova. Chování, styl řeči, držení těla. Vyzařuje z vás vnitřní svoboda a důstojnost. Má to něco společného s vaším původem?

Můj původ. Narodila jsem se v Makedonii, a je sice pravda, že někteří členové naší rodiny byli na carském dvoře, ale původní šlechta tam už byla dávno vytlučená.

Vyrůstala jsem pak mezi Bratislavou a Vídní. Spíš je to tak, že jsem z generace, které se u vás říká masarykovská a v níž rodiče u dětí dbali na všechno to, co jste jmenovala. Cepovali nás.

Utekla vám mezi všemi krásnými rolemi někdy taková, o kterou jste moc stála?

Abych se ničím takovým netrápila, řídím se rčením, že co nemám, to nepotřebuji. Takže si říkám, že role, které jsem nehrála, mne nebyly hodny a režiséři, kteří mě do nich neobsadili, mne také nebyli hodni. Nic mi tedy neuteklo.