Než vznikla vaše deska, působila jste v královéhradecké skupině Deset očí. Jaký je její nynější osud?

Neexistuje, rozešli jsme se asi před dvěma lety. Každý z nás začal po letech spolupráce tíhnout k trochu jiné muzice. Tříštilo se to a dostali jsme se do fáze, kdy jsme v tomto ohledu netáhli za jeden provaz.

Na svém albu jste dělala s vynikajícím skladatelem a kytaristou Michalem Pavlíčkem. Kdy tato spolupráce vznikla?

Už v době, kdy jsem hrála v Deseti očích. Jeli jsme jako předkapela na turné Kamila Střihavky a Pavlíček s ním jezdil jako host. Seznámili jsme se a on mě pozval na konkurz do muzikálu Excalibur.

Přiznám se, že se mi do toho v první chvíli moc nechtělo, protože mě nikdy předtím nenapadlo, že bych měla hrát v divadle nebo zpívat v muzikálu. Současně jsem ale nedokázala odmítnout člověku, kterého jsem velmi obdivovala.

Nechala jsem si tedy poslat nahrávky, které byly mimochodem skvělé, a řekla si, že to zkusím. Aniž bych to čekala, dostala jsem hned hlavní roli Ginevry. Dnes to vidím jako velmi zásadní krok v mém životě.

Netáhlo vás to díky tomuto úspěchu ke kariéře muzikálové zpěvačky?

To ne. Spíš jsem si uvědomila, respektive mi to někdo řekl, že se mi splnil sen. V divadle Ta Fantastika jsem najednou stála po boku zpěváků, které jsem dlouho obdivovala a toužila jsem po tom s nimi někdy pracovat.

Málem jsem si toho, že se mi můj sen splnil, ani nevšimla. Vždy pro mě ale bylo hodně důležité koncertování s kapelou.

To jste ještě ale byla od desky nahrané podle svých představ dost daleko.

V době mého působení v Excaliburu mi Michal Pavlíček nabídl, že by mi rád vyprodukoval desku. Přišel ale muzikál Obraz Doriana Graye, koncertovali jsme s kapelou a já jako intuitivní člověk v té době pořád necítila, že je správná doba za ním přijít a spolupráci iniciovat.

Přišlo to až v lednu 2007. V hlavě mi tehdy uzrávala představa, s jakými muzikanty bych chtěla hrát. Věděla jsem také, že se chci vrátit k hudbě, se kterou jsem v šestnácti letech začínala. Mám folkové kořeny a pochopila jsem, že mě právě jemná akustická hudba baví nejvíc.

Je to má vnitřní podstata, nejvíce rezonuje s klidem. S 999 se mi splnil další sen. Na muzikanty, jako je Michael Vašíček, Karel Macálka, Jíra Meisner nebo Jaroslav Friedl, jsem se chodila dívat na jejich koncerty s Vlastou Redlem, Druhou Trávou nebo Danem Bártou a to, že s nimi dnes můžu hrát, je pro mě velký dar.

Později se k nám ještě připojil skvělý perkusista Petr Toman a deska Na křídlech koní je naše společná práce. Michael Vašíček ji produkoval společně s Michalem Pavlíčkem, který nám na desku napsal šest písní.

Po letech v bigbítu to byl docela velký obrat.

Říkala jsem si, jak mám spojit víceméně folkovou, akustickou hudbu se spoluprací s rockerem Pavlíčkem? Přišlo mi to nereálné, ale zkusila jsem to. Když jsem cítila, že je správná chvíle Michala o spolupráci požádat, přijela jsem za ním domů a řekla mu o své představě.

Michal mi nejprve řekl, že nemá moc času. Narodilo se mu zrovna dítě a pracoval na dalších svých projektech. Pak se mě ale zeptal, jakou mám ráda hudbu. Prozradila jsem mu, že mám ráda akustickou klidnou hudbu jako například Alison Krauss, Joni Mitchell, k.d Lang…

V tu chvíli jako by ožil a nabídl mi z šuplíku pár úžasných písní, které do této mé představy skvěle zapadaly. Najednou to mezi námi seplo a z toho, že on nemá čas a já mám ráda hudbu, kterou nikdy nedělal, vznikla během chvilky úzká spolupráce.

Na akustické desce se zpěvák mnohem více odhalí než třeba v bigbítu. Stalo se?

Takhle jsem nad tím nikdy nepřemýšlela. K téhle hudbě mě cosi hnalo, bylo to naprosto přirozené.