„Smrt filmu přináší marketingová strategie. Je sebezáhubná, předkládá v nesmyslném počtu kopií spousty filmů, takže jeden vybíjí druhý,“ řekl Schroeder na setkání s novináři. K případným novým výbojům poznamenal: „Představuji si novou novou vlnu. Byli by to sice talentovaní, ale nepochybně chudí filmaři, jimž by nezbylo nic jiného než promítat své filmy na internetu. To by ale znamenalo úplně zásadní změnu filmového jazyka: důraz by musel být na vynikajících myšlenkách a dialozích, vyslovovaných maximálně ve dvou, třech dekoracích dvěma či třemi herci. Film by se přiblížil televizním produktům.“

Schroeder se prosadil v roce 1969 filmem More, dotýkajícím se popkultury, drog a hippies s hudbou skupiny Pink Floyd, která s ním spolupracovala i na dobrodružném dramatu La Vallée, kde rozvedl další dobové téma – konfrontaci společnosti a sexu, chápaného jako projev svobody. Od osmdesátých let začal točit v Hollywoodu.

„V Hollywoodu je vzrušující točit především proto, že tam máte relativně nejvíc peněz a nejlepší zázemí pro postprodukci,“ řekl a s úsměvem dodal: „Abych nepřeháněl – filmař má nakonec vždycky málo peněz na naplnění svých představ, ale v Hollywoodu se k těm představám po technické stránce přiblíží nejvíc.“

Nedávno točil i v Japonsku. „Japonská zkušenost je podobná americké. Jsou tam stejně profesionální štáby, možná ještě fanatičtější v plnění povinností. Tvoří je většinou mladí lidé do třiceti let a nejméně polovina jsou ženy.“ Francouzští, američtí a japonští herci se podle něj liší v jediné věci: „Francouzi mají někdy problém přijít ráno včas na plac.“

Začala také slovenská část Febiofestu, koncipovaná mimo jiné jako největší přehlídka českých filmů na Slovensku. Zahájily ji Anglické jahody režiséra Vladimíra Drhy, kterého do Bratislavy doprovodila herečka Marie Štípková a producent Pavel Melounek a pokračovat bude mimo jiné filmy El Paso Zdeňka Tyce, Hlídač č. 47 Filipa Renče, Kdopak by se vlka bál? Márii Procházkové, Kuličky Olgy Dabrowské a řadou dalších.