V příjemném interiéru komorního sálu s prosklenými stěnami, odkud je působivý výhled na Prahu, připravila Skořepová divákům hezký intimní večer. V první polovině se formou napolo hraného, napolo vyprávěného vzpomínání dotkla svého dětství, školních let na náchodském gymnáziu i pražské konzervatoři a zejména divadelních postav, které - jak sama říká - ji obdarovaly, ale také těch, které se jí k její lítosti vyhnuly.

Z těch prvních to byla Ruměna a Jenovéfa z Klicperova Hadriána z Římsů, Myška ze slavné Örkényho Kočičí hry, Chůva z Eurípidovy Médeie či Moliérův Harpagon, do něhož se Skořepová převtělovala donedávna v Divadle Rokoko. Závěr jejího monologu patřil Fance z Čapkova Loupežníka, na kterou herečka ještě čeká, a holdu všem talentovaným kolegům - hercům.

Skořepová projevila opět obdivuhodnou vitalitu a schopnost bezprostředního přátelského kontaktu s publikem, smysl pro humornou nadsázku i rychlé střídání hereckých prostředků při znázornění jednotlivých postav. Svátek herečky by se měl objevit na repertoáru Černé Labutě jednou do měsíce.