Temperamentní Francouzku Dessayovou známe i z pražského koncertu, Flóreze teprve uvidíme na letošním Pražském jaru. V roli Aminy, švýcarské venkovské dívky neprávem obviněné z nevěry (ocitne se jako náměsíčná v posteli cizího muže), excelovala Dessayová herecky i pěvecky, její hlas zdolával neuvěřitelné koloratury i skladatelovy belcantové pasti a ani režisérka jí nic neulehčila.

Musela zpívat nejen při chůzi mezi řadami přízemí divadla, ale i ekvilibristicky držena ve výšce za nohy tanečníky. Floréz to měl o hodně lehčí, ale i tak nadchl hlasově i příjemným zjevem.

Režisérka Mary Zimmermanová zvolila asi jedinou přijatelnou možnost výkladu pro tuto dnes až groteskně působící operu. Použila triku „divadla na divadle“.

Na švýcarském venkově 19. století byly i mobily

V současném New Yorku skupina herců zkouší Belliniho operu a v ději se prolínají role s jejími představiteli. Švýcarský venkov počátku 19. století s nejmodernějšími vynálezy (kupříkladu Dessayová s mobilem na zkoušce), Aminina konkurentka Lisa je zároveň inspicientkou, Elvino (Flórez) je Amininým milencem i v současnosti.

Trochu groteskním až parodickým způsobem ale závěr režíruje Zimmermanová historicky. Obléká postavy do dobových kostýmů a přitom jí ani kostymérce Maře Blumenfeldové nedochází, že si plete Švýcary s Tyroláky.

Scénu zkušebny navrhl Daniel Ostling, jako vždy výborný orchestr dirigoval Evelino Pidó. Při premiéře prý byla inscenace přijata kontroverzně, přenášená repríza měla úspěch veliký.