Akita nezklamal a potvrdil svůj kultovní status legendy. Přestože se noisu věnuje třicet let a postupem času reálné zvuky nahradily laptopy, na rozdíl od mnohých jiných exponentů žánru neztratil na údernosti . Nabídl extrémní podobu hlukových stěn, které jsou daleko za tím, co si lidé obecně představují pod pojmem hudba. I tyto stěny však měly strukturu, základní basový riff se možná opakoval až zbytečně dlouho. Oživením byly zkreslené tóny, které Akita vyluzoval na derivát kytary. Zvuk přecházejí místy až v růžový šum, než se zase objevil nějaký konkrétnější tón, se záhy dostal na hranici prahu bolestivosti.

Na druhou stranu ale Akita nijak nepřekvapil, předvedl očekávané, doby revoluce už má za sebou a svůj přístup formalizoval, vyznavači noise však nemohli být nespokojeni.

Večer dobře naladili už Rafani, kteří potvrdili, že experimentující výtvarníci mají stále hodně blízko k industriálu a k noise, stačí vzpomenou Throbbing Gristle a Monte Cazazzu, nebo – abychom nelovili jen v cizích luzích a hájích Milana Grygara. Jejich performance měla nápad. Kreslili tužkou po stole, její pohyb byl snímám a vytvářel zvuk – syrový a drsně zkreslený.

Své postavení nejvýznamnějších tuzemských představitelů žánru potvrdili Napalmed, kteří s Merzbow před časem vydali společnou desku. I  jim prospělo využití jakési kytary, jímž doplňují zvuk efektovaných kovů. 

Také experimentální Djové Birds Buils Nests Underground přizpůsobily své pojetí ladění večera a vytvářely mohutné stěny zvuků a nekončili u lupání a praskání.