Článek
Oněginova homosexualita
Režisér ale cítil potřebu zakomponovat do děje i skladatelovu homosexualitu, s níž Oněgina přitahuje mužný Lenský. Zvláště protagonisté první premiéry vyhrávali homosexuální téma s ochotnickou důkladností. Druhé obsazení řadu hereckých detailů vypouštělo.
Bylo to příjemně uměřené, ale kde je potom závaznost režisérovy koncepce? Oněginova homosexualita není Serbanovým objevem (lze ji v propracovanější podobě vidět i ve Warlikovského mnichovském Oněginovi), nicméně předloha se jí vzpírá. Proč Oněgin odstřelí svého miláčka Lenského zblízka jak králíka a proč pak vzplane vášnivým, nepředstíraným vztahem k Taťáně? Na tyto otázky Serban odpověď nedává a možná si je ani neklade.
Něco chybí
Jeho Oněgin je totiž pouhou směsicí jednotlivých, po výtce výtvarně pohybových nápadů - od celkem tradičně pojatého prvního dějství přes ilustrativně vyhrávané vztahy před oponou, až k chůvě, která jakoby na scénu zabloudila z moskevské premiéry v roce 1879.
Postrádá čitelný, logický a z díla vycházející výklad. Zdá se, že hlavní motivací Serbanovy koncepce byla snaha udělat Oněgina pro Prahu prostě „jinak“.
Hudebním nastudováním se do Prahy vrátil americký dirigent John Fiore. Ačkoli se označuje za bytostného romantika, jeho Oněgin není přeslazený ani unylý, má většinou sympaticky svižná tempa a propracovanou dynamiku, „dýchá“ s pěvci, ale zároveň budí neustálý dojem, že Fiore před sebou s obrovským úsilím tlačí těleso, jež nestačí jeho požadavkům, utápí se v nepřesnostech, spoustě hráčských chyb (žestě!) a místy i šedivém zvuku.
Postava Oněgina je herecky na hranici karikatury
Ani jedna z premiér nebyla dokonalá ani po stránce pěveckých výkonů. Roman Janál Oněgina solidně zazpívá, ale charisma postavy postrádá a herecky je místy na hranici karikatury, Vladimír Chmelo je uměřeně přesvědčivější, ale pěvecky na roli nedosáhl, jeho stále krásně znějící baryton ve vypjatějších místech selhával.
Polská sopranistka Wioletta Chodowicz zpívala Taťánu sopránem nezajímavé barvy, ploše a bez dramatických vrcholů, Dana Burešová proti ní zazářila jistým a promyšleným pěveckým i hereckým uchopením postavy.
Lenský je parádní rolí Aleše Brisceina, ale na první premiéře zněl zbytečně silácky, což pěvec Brisceinova formátu nemá zapotřebí.
Lyričtější, i když méně brilantní Lenský Valentina Prolata byl v tomto směru sympatičtější. Plným zvukem příjemně překvapil sbor, který s různou mírou komických neobratností plnil režisérovy pokyny. Nevadí, když se na valčík trsá disko, jen kdyby to bylo v rytmu hudby.
Nic nového, ani překvapivého
Nový Oněgin nepřinesl nic nového a překvapivého. Připomíná výprodej z rumunského secondhandu poučeného evropskými i americkými zkušenostmi. Winterova proklínaná inscenace byla nesrovnatelně divadelnější, při vší drsnosti poetičtější a Čajkovskému bližší.
P. I. Čajkovskij: Evžen Oněgin
P. I. Čajkovskij: Evžen Oněgin Dirigent John Fiore, režie Andrej Serban, scéna a kostýmy Adriana Grand,
P. I. Čajkovskij: Evžen Oněgin Dirigent John Fiore, režie Andrej Serban, scéna a kostýmy Adriana Grand, choreografie Petr Tyc, sbormistr Pavel Vaněk, dramaturgie Ondřej Hučín.
Premiéry 20. a 23. 3. v Národním divadle Praha.