Jiří Veselský se narodil v Kyjově a do Kyjova se také na počátku 90. let vrátil. V jeho milostné lyrice, která zůstává neustále chlapecky hravá, občas problesknou motivy popěvků ze Slovácka. K rodnému kraji se také váže jedna z jeho nejvýznamnějších básnických skladeb, Žarošická pouť, kterou v šedesátých letech přeložil do francouzštiny Bohuslav Reynek.

Cesty a setkávání

Přestože jeho životní cesta začíná a končí právě v této části jižní Moravy, osudové peripetie básníkova života jsou spjaty s řadou různorodých míst a jsou kolorovány neobyčejným množstvím setkání s celou plejádou mnohdy protichůdných osobností.

Setkával se nebo si psával s Jakubem Demlem, Vítězslavem Nezvalem, Jaromírem Johnem, Timotheem Vodičkou, Františkem Hrubínem, Janem Zahradníčkem, Milanem Kunderou a s řadou dalších, z malířů s Otokarem Kubínem, Bohumírem Matalem, Mirkem Tichým ad. Tehdy se jednalo o setkání a inspirace, dnes o vzpomínky. Mnohá z těchto setkání byla souzněním, jiná střetáváním a další míjením.

Všechna dohromady tvoří jednolitý amalgám, jenž odráží celoživotní dílo Jiřího Veselského, neboť se k nim neustále vrací i v básních přepisovaných po několika desítkách let.

Moravský Rimbaud

Veselský byl doma všude a nikde. Jeho život byl životem tuláka, existenčně stále visel na nitce, jak mnohdy říkává. Padesátá léta trávil v Ostravě, kde si vysloužil přezdívku "ostravský Rimbaud". Důvodem byla nejen Veselského poéma věnovaná Rimbaudovi, ale i způsob života, který se životu francouzského proklatce po čertech podobal. Jen délka obou životů jaksi nekoresponduje. Ale nemůžeme mít všechno.

Pobyt v Ostravě byl prolamován neustálými "exkursy" do Prahy a Olomouce; následovalo několik let na Kuksu a konečně Brno.

Víc jak dvacet let strávených v Brně vytvořilo z Veselského pobytu v tomto městě legendu, na kterou mnohdy narazíte i dnes. Někdy je působivá i jímavá, hovoří o požehnaném talentu a Múzou políbeném dítěti - vždyť už v patnácti oslnil poémou Maria -, jindy nabývá rozměrů démonických a monstrózních, když bere v potaz fascinaci dívčími klíny a glosuje básníkův život a dílo maximami o "geniální vši české poezie". Brno se stalo Veselskému osudem.

Přátelství s Řezníčkem

Na počátku normalizačního období zde se surrealistickým básníkem a prozaikem Pavlem Řezníčkem začal redigovat ineditní sborník Koruna. Pavel Řezníček pak toto období nemohl vynechat ve své monumentální trilogii o brněnské bohémě, kterou nazval Hvězdy kvelbu.

Tak vznikla i románová epizoda, kdy oba básníci rozvažují, jakým způsobem v dané situaci vykonat tělesnou potřebu, přičemž hlavní protagonista a vypravěč (Řezníček) vkládá do úst básníku Lustigerovi okřídlenou větu: "Nejsem tak malý básník, abych musel močit vleže!"

Veselského brněnská anabáze nám také umožňuje vytvořit si představu o rozsahu celého autorova díla. Kromě práce redakční, ediční a korektorské je to především záliba v dramatu a velký zájem o brněnské divadelní scény, především o divadlo Husa na provázku. V tomto období vzniká řada divadelních statí a článků nejen o dramaturgii zmíněné scény. Některé z nich vyšly později časopisecky, jiné dosud čekají na zveřejnění.

Středověk, mýty a pověsti

Podobný osud mají daleko obsáhlejší odborné práce z oblasti medievalistiky. Není tajemstvím, že se Veselský soustavně zabýval dějinami raného středověku, udržoval kontakty s Oldřichem Králíkem, Vojtěchem Tkadlčíkem či Jaroslavem Ludvíkovským. Ale málokdo zná rozsah Veselského historiografických prací.

Jedna desítka studií a článků je i s dalšími texty připravena k vydání v brněnském nakladatelství Vetus Via. Od zájmu o středověk byl už jen krůček k básnickému zpracování mýtů, pověstí a legend. Delších epických skladeb Jiřího Veselského je zhruba dvanáct a jako komplet vyšly pod názvem Nezaručené pověsti v roce 1996.

Milostná lyrika

Ovšem už rok předtím se objevil obsáhlý soubor milostné a vzpomínkové lyriky - Dívenky jdou Brnem. Ten tvoří jádro oné "brněnské žně". Básně setkání, básně vzpomínky, básně nekrology. Mnohé jsou ve své jednoduchosti neobyčejně působivé, jako například Odjezd z Bystrce na pohřeb Františka Foltýna:

A už Ti nesu vlčí mák! / Ze zoa jedou cizí dívky / - a jinde je pták ohnivák. // Dnes odpoledne, ve tři, vzplane / naposledy, až zatrnem / v té zemi krásné, milované, / v krematoriu nad Brnem.

Sedm veršů, vytříbených, čistých, vznešených.

Veselský je básník preciznosti a formální čistoty, vznešeného rytmu, melodičnosti a působivě hebké, hřejivé poetiky. Básnická poctivost, dnes už téměř nevídaná, má daleko k řemeslnosti a rutině. Neustále ji prostupují apostrofy plné milostného a erotického okouzlení, sexuální fascinace a až maniakální posedlosti.

Fascinace dospěním?

Co Veselskému uhranulo? Dívka, či dítě, jež se stává ženou v okamžiku milostného zasvěcení. Ale tento přerod není přerodem vnějším, není přerodem nabyté milostné zkušenosti, mnohdy je to přerod vnitřní, přerod v podobě biologického impulsu dívčího organismu. Básníka očaroval na celý život.

Ti, kteří jeho poezii znají, vědí, o jakých polohách jeho básnických textů hovořím. Básně uložené ve sbírkách Mýtus organismu (1997) a Transy (1999), konečně i právě vydaná Zpívající biochémie, to je životní konfese prostřednictvím ritualizovaného dotyku nejjemnějších tkání vší ještě fyziologicky postižitelné podstaty milostné či erotické lyriky.

Rituál jde již i mimo tradiční mýtus, neboť se blíží tématům, jež jsou nejen pro poezii nečistá, tabuizovaná, ale pro mnohé i těžko přijatelná.

Jiří Veselský: Zpívající biochémie, Petrov 2003, 94 stran, cena neuvedena