Duševní gymnastika 

Lawrence LeShan se účastnil jednoho vědeckého kongresu a všiml si, že hodně takzvaně racionálních lidí denně medituje. Zaujalo ho to a chtěl zjistit důvod tohoto počínání, tak protikladného vědecké praxi. V průběhu čtyřdenního zasedání se mu na jeho dotaz dostalo nejrůznějších odpovědí, až nakonec někdo řekl: "Je to jako vrátit se domů." Pouze na této definici se účastníci shodli.

Od té doby začal LeShan zkoumat blahodárné působení i pochybnosti, pokud jde o každodenní cvičení koncentrace, a výsledkem je zajímavá kniha Jak meditovat?. Zde jsou některé autorovy závěry:

Meditace není vynálezem nějakého člověka, nějakého náboženství nebo filozofické školy, ale snahou člověka najít sám sebe. Na mnoha místech a v různých dobách usoudili badatelé při zkoumání lidského údělu, že velice málo využíváme našich schopností žít, projevovat se a spolupůsobit.

Meditujeme, abychom nalezli, obnovili nebo znovu získali moudrost a štěstí, o nichž nevědomky víme, že je v sobě máme, které nám však existenční konflikty a zápasy zatlačily do temného zákoutí mysli. Jakmile začneme věnovat trochu času každodenní koncentraci, objevíme vyšší úroveň vědomí, která nám umožní soulad s vesmírem, s rodinou a s našimi aktivitami, přičemž zvýší naši schopnost milovat, nadchnout se a mnohem účinněji jednat.

LeShan srovnává meditaci s gymnastikou a dodává: "Cizinec by mohl považovat za šílenství, když vidí, jak lidé opakovaně vzpírají a spouštějí několikakilogramovou činku nebo jak šlapou na bicyklu, který se nehýbe z místa, případně kráčejí po běžícím pásu; ovšem cílem těchto cviků není činka, bicykl nebo pás, nýbrž účinek, který tahle činnost vyvolává v organismu člověka, jenž ji provozuje.

Stejně tak sedět nehybně někde v koutě, počítat vdechy nebo se koncentrovat na nějaké zvláštní symboly není cílem meditace - je to jen ‚fyzický` proces, který podnítí nový stav vědomí."

LeShan dále rozvíjí srovnání s gymnastikou a tvrdí, že značné neúspěchy v kurzech meditace zavinili sami učitelé, kteří se snaží svým žákům do jisté míry vnutit jediný vzor. Kdyby si vzali příklad z tělocvikářů, kteří vědí, že každému vyhovuje jiná série tělesných cvičení, mnohem snadněji by dosáhli svého cíle.

Normální člověk má sklon chovat se stále stejně, zachovávat navyklou rutinu. Tak začne fungovat jako stroj a ponenáhlu ztrácí pocity a city; přestože těžce nese stále stejný život, toto každodenní opakování činností v něm vzbuzuje (mylný) dojem, že naprosto ovládá svůj vlastní svět. Je-li rutina ohrožena nějakým vnějším vlivem, člověk propadne panice, protože neví, dokáže-li obstát v nových podmínkách.

Neboli: žijeme s přáním, aby se všechno měnilo, a zároveň usilujeme o to, aby všechno zůstalo jako dřív.

Přestože jsou techniky meditace rozvíjeny nebo šířeny osobami, co si říkají mystikové, nejsou nutně spojeny s duchovním hledáním, ale mohou směřovat k nalezení vnitřního míru. Příště se zde zmíníme o některých technikách koncentrace, ale dnes bychom ještě na závěr fejetonu uvedli Krišnamurtiho komentář k tomuto tisíciletému umění, které je dnes tak potřebné:

"Meditace není ovládání těla ani technika dýchání. Když začínáme meditovat, musíme zaujmout správnou pozici - ale tím vztah k tělu končí.

Neusilujeme o násilnou koncentraci, která v nás vyvolá pouze neklid; meditujeme-li správně, opravdová koncentrace se dostaví. Není důsledkem toho, že si zvolíme určité myšlenky nebo že se oprostíme od určitých emocí. Nastane proto, že naše duše nehledá odpovědi.

Jakmile se oprostíme od potřeby řídit věci podle svého, umožníme, aby nás božský proud vedl tam, kam máme dospět."

Vnímání reality

Posledně jsem se zabýval tím, jak LeShan srovnává meditaci s gymnastikou: totiž jakkoli nesmyslné se může zdát vzpírání činky, ve skutečnosti cílem není činka sama o sobě, nýbrž uspokojení, které pak cítíme. Při meditaci také není cílem nehybnost a soustředění na způsob dýchání, nýbrž nové vnímání reality.

Je toto nové vnímání opravdu tak důležité?

Podle LeShanova názoru jde opravdu o komplexní problém. Na jedné straně můžeme velice účinně "fungovat" v tomto světě v té podobě, jak jej známe. Na druhé straně víme, že hodně důvěryhodných osob, jako např. Gándhí, Tereza z Ávily nebo Buddha, se snažilo vnímat tuto realitu jinak, a právě to je podnítilo k tomu, že učinili obrovský pokrok a změnili osud lidstva.

Stejně jako v gymnastice, v níž má dobrý učitel vždy odlišnou sérii cvičení pro každý typ žáka, neexistuje jedna jediná technika meditace, a každý, kdo se o tuto záležitost zajímá, si musí najít svůj vlastní způsob. Existují však některé základní postupy objevující se v téměř všech náboženstvích a kulturách, které používají meditaci jakožto formu nalezení vnitřního míru a které zde popíši na základě oné nesmírně zajímavé knihy Lawrence LeShana Jak meditovat:

Nejprve je třeba si uvědomovat vlastní dýchání. Počítáme-li, kolikrát se za každé dvě minuty nadechneme a kolikrát vydechneme, dokážeme soustředit pozornost na něco, co děláme automaticky, a tím se vzdálíme od každodenního života. Na první pohled to vypadá velice jednoduše, ale ta jednoduchost nás nesmí zmást: každý, kdo se rozhodne vyzkoušet toto cvičení v praxi, pozná, jak značné úsilí a jak velkou dávku trpělivosti to vyžaduje. Avšak v průběhu cvičení (a uvědomělé dýchání můžeme praktikovat kdekoli, třeba v posteli před usnutím nebo v hromadném dopravním prostředku cestou do práce), vejdeme ve styk s neznámou částí nás samých a cítíme se lépe.

Zvolit si místo: další etapou je snažit se věnovat deset nebo patnáct minut denně tomu, že si najdeme nějaké klidné místo, sedneme si a opakujeme toto uvědomělé dýchání, přičemž se pokud možno nehýbeme (podle vzoru zenových mnichů, jak už zde bylo řečeno). I proti naší vůli se nám začnou vybavovat myšlenky a v té chvíli je dobré si připomenout výrok Terezy z Ávily, pokud jde o naši mysl: "Divoký kůň jde kamkoli, jen ne tam, kam ho chceme vést."

Zklidnět nenásilně: postupem doby (ale je třeba vědět, že to vyžaduje přinejmenším dva až tři měsíce cvičení) se už konečně mysl vyprazdňuje přirozeně a našemu běžnému životu to přinese veliký klid. Jakkoli velké se zdají naše problémy a jakkoli na nás v životě doléhá stres, tahle každodenní čtvrthodinka to velice změní a pomůže nám překonat - obvykle neuvědoměle - obtíže, jimž čelíme.

Známý zenový příběh líčí, jak se Lao-c' zeptal svého mistra Wang Teje:

"Co mám dělat, abych se přiblížil Bohu?"

Wang Tei ho vybídl, ať se s ním vypraví na vrchol jedné hory. Tam vytáhl z kapsy svíčku a podal ji žákovi, aby ji zapálil. Lao-c' to několikrát bezvýsledně zkoušel.

"Tady se mi to nepodaří, je tu moc větrno."

"Ale o tři kilometry dál vítr nefouká."

"Co je mi to platné? Musel bych jít až tam, abych zapálil svíčku na místě, kde nefouká vítr."

"Stejně tak k tomu, abys vychoval mysl a zažehl boží plamen ve svém nitru, musíš odejít na klidnější místo," odpověděl Wang Tej.

Člověk, který medituje, ať už proto, že hledá Boha, nebo proto, že hledá sám sebe, si najde klidné místo a dosáhne jasnějšího a objektivnějšího pohledu na svět.