Do fanoušky po okraj naplněné pražské O2 Areny vpadl v úterý pět minut po jednadvacáté hodině, přesně podle jízdního řádu. Z animace běžící na obřím plátně bylo v ten moment třeba přejít do reality. Zatímco tedy hutné čelo lokomotivy vyjelo z plátna, které se pod tím třeskem rozdělilo na dvě části, dole pod tím poprvé povyskočil geniální kytarový poškolák Angus Young a poprvé se pantátovsky zazubil strejda Johnson. Dva poznávací znaky kapely. V tom vlaku totiž přijeli AC/DC a začalo velké rock’n’rollové třeštění.

FOTO: Petr Horník, Právo

 

Pět měsíců měli doma lístky na koncert ti, kteří je loni v říjnu během dvou dnů do posledního rozebrali. Před halou se prodávaly za osm tisíc, leč nedostávalo se jich, neboť ještě dlouho po zahájení večera čekali někteří fanoušci v naději na příchozího, který by jim zbylou vstupenku prodal. 

Uvnitř mezitím dohráli hardrockoví Irové The Answer, kteří nastavili provozní teplotu, a chystalo se kvinteto AC/DC, které v uvedený čas zahájilo jako na nové desce Black Ice (2008), skladbou Rock N Roll Train.

FOTO: Petr Horník, Právo

 

Od první chvíle nebylo pochyb, že všechny ty zkazky o ďábelskosti jejich aktuálního koncertního zvuku mají reálný základ a stanou se rázem přídomkem. Brian Johnson „kvičel“ sice postaru, ovšem s takovou vervou, že to překonalo jeho výkony z některých starších koncertních sérií.

Neošidil vůbec nic, snad jen v páté Dirty Deeds Done Dirt Cheap na začátku chvíli lovil intonaci, aby ji získal s prvním refrénem. Charakteristický hardrockově vřeštivý výraz Johnson nicméně předkládal vychytrale - s vědomím, že do něho lze tu a tam schovat nějaký ten oddech.

FOTO: Petr Horník, Právo

 

Navíc mu bravurně sekundovali vokalisté na pódiu, zejména poctivý Malcolm Young, který současně patří k nejlepším beglajtovým hráčům na světě, což ostatně co chvíli potvrzoval i v Praze.

Sólové party pak patřily druhé největší hvězdě na pódiu, zpočátku do školní uniformy, později jen do půl těla oděného Anguse Younga. Veškerá sóla střihal jaksi mimoděk, lehce i zarputile si jich užíval a ještě přidal trhavé pohyby a křečovité grimasy, s nimiž by asi mohl aspirovat na Oscara za nějakou tu vedlejší pidiroli.

FOTO: Petr Horník, Právo

 

AC/DC přijeli představit album Black Ice a učinili tak vcelku poctivě. Vedle úvodní skladby z ní zazněly i Big Jack, Black Ice, War Machine a Anything Goes. Z vlastního zlatého fondu přidali nazlobenou Back In Black, pracnou Thunderstruck, důraznou Hells Bells, tradiční Whole Lotta Rosie i nesmrtelnou Highway To Hell.

Koncert rozpůlili bluesově laděnou The Jack, při které Angus Young svlékl do půl těla a činil tak profesionálně striptýzově do chvíle, kdy si stáhl kalhoty a ukázal fešácké trencle s logem kapely.
Přijeli ale hlavně s hardrockovým rachotem, ze kterého vysvítají rozhodné kytarové riffy, vkusná sóla pro fajnšmekry i agresivní melodie mající hlavu i patu. Australané sice podlehli svému dávno vyrobenému zvuku, který v posledních dvaceti letech v podstatě vůbec nezměnili, současně jej ale dokáží nenásilně omlazovat, polévat živou vodou.

FOTO: Petr Horník, Právo

 

V Praze na velkém pódiu působili mile pantátovsky, přitom absolutně nadšeně. Jejich hudba dýchá a kolotá, protože dávno překonala dobu zrodu a pro to trvalé oprašování se stala nadčasovou. Byl to výtečný koncert. A hezky nahlas.