Proč jste se rozhodla načíst na album pohádky básníka Ivana Martina Jirouse?

Celé to začalo tím, že mě paní producentka Naďa Dvorská oslovila, abych s ní natočila jednu pohádku na album Pohádky ze zoo. Ta práce mě nadchla, i paní Dvorská dospěla k názoru, že je se mnou zábava. Vymyslela tedy další album, nazvané Pohádky pro neposlušné děti. To už se nám spolupráce zalíbila natolik, že jsme začaly přemýšlet, co všechno bychom mohly udělat.

Napadlo mě, že bychom mohly připravit Magorovy pohádky. Jeho knížka mě totiž strašně baví. Objevila jsem ji, už když vyšla na začátku devadesátých let poprvé. Chtěla jsem jen vědět, jestli to nebude Jirousovi vadit. On s tím souhlasil, takže jsme se daly do práce. Mě osobně by asi nikdy nenapadlo číst pohádky na cédéčka. Spíš si myslím, že Naďu Dvorskou napadlo, že už mám dvě děti, a tak bych s tím mohla začít. Já tenhle obor vůbec neznala.

Co je zábavného na čtení pohádek pro děti?

Veliká kreativita, kterou to v sobě nese. Musíte měnit postavičkám hlas, musíte děti pobavit, vystrašit, umět nadávat, zkrátka zaujmout a prožít to s nimi. Je to taková koncentrovaná práce, nikdo a nic vás neruší, natáčí se v přítmí studia.

Ivan Martin Jirous řečený Magor psal pohádky a básničky svým dcerkám Františce a Martišce ve vězení. Cítíte z nich smutek z odtržení a nemožnosti dávat lásku jinak, který asi autor prožíval?

Zpočátku jsem o tom takhle nepřemýšlela, ale když jsme nahrávali v klidu studia, tak mi z toho bylo smutno. Je strašně cítit, po čem všem se Magorovi ve vězení stýskalo. V jeho pohádkách se často objevuje zelená a zlatá barva, voda, příroda, lesy a věci vztahující se k volnosti i domovu – vůně, teplo, jídlo. Některé básně jsou dokonce dost strašidelné. Až jsem měla pocit, že nejsou pro děti tak docela vhodné.

Měla jste možnost s Jirousem o jeho pohádkách v básních mluvit?

Neměla. Jen jsem chtěla vědět, jestli nemá problém s tím, že je budu číst já. Ani nevím, jestli už to cédéčko slyšel.

Chystáte nějaký další pohádkový projekt?

Pohádkový ne, ale na podzim máme naplánované načíst Divnovlásky od Ireny Obermanové. Natočili jsme podle té knihy televizní film a bude k tomu i audiokniha. Máme i další nápady, ale jejich realizace záleží na tom, jestli o ně bude zájem.

Inspirují vás k nim vaše děti Bruno a Stella?

Spíš vycházím z vlastního dětství. Táta nám pohádky četl i psal. Byl dobrý vypravěč a jeho pohádky byly krásné. Bohužel je nemůžeme se sestrou najít, takže je přepisuje podle toho, jak jsme si je zapamatovaly. Nemůžu říct, kdy budou připravené.

Kdo byl tehdy váš pohádkový hrdina?

Nechávala jsem se dlouhou dobu oslovovat Jiřík Fašista Kandidát věd. Vzniklo to ze slov, která jsem měla ráda. Princ Jiřík ze Zlatovlásky byl má oblíbená pohádková postava, strašně mě fascinoval, a když jsme si se sestrou hrály, já byla Jiřík a ona Nastěnka. Slovo fašista mám spojené s filmem Velká vlastenecká válka, který tehdy běžel, no a Kandidát věd souvisel s různými televizními přenosy, ve kterých moderátoři říkali, že přichází kandidát věd. Měla jsem také ráda ruské pohádky.

Slíbila jste, že při uvádění cen Magnesia Litera v dubnu přednesete některé své básničky. Připravujete se na to?

Já jsem novinářům řekla, že už desítky let píšu básně. Nikdo se nad tím ale nepozastavil, přitom to z mé strany byl z velké části humor. Na druhou stranu je asi málo lidí, kteří nikdy nenapsali žádnou básničku. Já si tím prohlášením dost zavařila a asi se mi ten přednes nevyhne.