Lettemu nikdo neřekl, že je enormně ošklivý. Teprve když ho šéf odmítne poslat na prezentaci jeho vynálezu, aby nepoškodil pověst firmy, zjistí, že ani jeho žena mu nikdy nepohlédla do tváře. Plastickou operací získá novou tvář. Je nyní enormně krásný. Což by bylo v pořádku, kdyby se po čase nezačali objevovat jeho stejně dokonalí dvojníci. Téma hledání identity v závislosti na vnějším vzezření se v době, kdy mnohdy drastické úpravy zevnějšku žen i mužů plní stránky bulvárů, jeví velmi nosné. Autor je s nadsázkou rozehraje do kvarteta postav, jejichž vztahy Letteho proměna značně zahýbe.

Hra sází na divákovu fantazii

Inscenace režisérky Natálie Deákové akcentuje groteskní polohu textu a v rychlých střizích sází spíše na divákovu fantazii než na detailní vyhrávání ostatně jen lehce nahozených situací.
Zhruba od poloviny hry ale jako by si autor s tématem přestal vědět rady a rozmělňuje ho způsobem, který místo překvapující gradace nabídne násilně useknutou pointu narcismu.

Otázka, zda se za zaměnitelnými maskami tváří neskrývají individuální bytosti, se tu neřeší, a tak se nelze zbavit dojmu z povrchně promarněné možnosti, jež téma skýtá.

Hereckému kvartetu text moc prostoru k charakteristice postav nenabízí. Snad jen Lettemu, jehož Jiří Čapka vede od polohy lehce pobaveného, až dětinsky udiveného objevitele vlastní ošklivosti, přes zneklidnění ze ztráty identity až k vypočítavé suverenitě nabyté s novým zjevem, ale ani on nemá zrovna moc co hrát. Tím méně pak Ladislav Frej, Jan Šťastný a Andrea Elsnerová ve vedlejších rolích.

Mayenburgův Ošklivec není jen dramaturgickou trefou do černého. Aktuálním tématem jistě, kvalitou textu však nikoli.

Marius von Mayenburg: Ošklivec
Překlad Kateřina Bohadlová, režie Natálie Deáková j. h., scéna Lukáš Kuchinka
Premiéra 13. března 2009 v Divadle na Vinohradech