Hlavní obsah

Ian Gillan sólovou desku šikovně vyvážil

Novinky, Stanislav Dvořák

Pro leckoho mohou být sólová alba zasloužilých rockerů synonymem nudy, vyplatí se ale nesoudit šmahem. Ian Gillan z Deep Purple si album One Eye To Morocco vydal bokem, aniž by svou hlavní skupinu opustil, zakřičet si na stadiónech Highway Star ho totiž ještě pořád zjevně baví. Na své sólo desce však zpívá naprosto relaxovaně.

Článek

Hard-rockoví veteráni, kteří se dají na sólovou dráhu, se většinou snaží pokračovat přesně ve šlépějích své slavné skupiny (což je prakticky vždy průšvih), nebo použijí po vzoru Roberta Planta radikální otočku ve směru world music/folk. Gillan nezapadá ani do jedné škatulky. 

One Eye to Morocco je umírněně rocková deska, bez přívlastku hard. Ač celkově  vyklidněná, kytarových riffů se úplně nezříká, stejně jako sól, což by byla velká škoda. Ta jsou ale krátká, neimprovizovaná a plynou v uvolněném rytmu. Větší prostor dostaly dechy, rytmika není tak těžká jako u "párplů" a kytary nemusí být nutně dunivé.

I přes název a náznaky v titulní skladbě ovšem nejde ani o world music. Gillan servíruje veselejší,  poprockové písničky s občasným připomenutím blues. Velmi se mu vydařila odlehčená kytarovka Don't Stop s dokonalými minisóly, která jakoby chtěla připomenout Dire Straits. V Change My Ways baví souboj varhan a foukací harmoniky, v Girl Goes to Show zase basa inspirovaná v reggae.

Klasické bluesrockové vypalovačky ve stylu Lynyrd Skynyrd se dočkáme v Texas State of Mind a nenudí ani balada Better Days. Tak trochu mimo je jen poněkud násilně experimentální Deal With It. Revoluční hit na albu One Eye to Morocco nehledejme, stačí slušná deska, jejímiž hlavními přednostmi jsou uvolněnost a pestrost.

Ian Gillan: One Eye to Morocco, Warner 2009

Reklama

Výběr článků

Načítám