Po filmu Barmský VJ, který ve svých obrazech zachytil zrod mnišské revoluce v Barmě a jejího potlačení vojenskou juntou, si zájem především mladých diváků a příznivců pořádající společnosti Člověk v tísni vysloužilo i Svědectví z Tibetu, jednoho z nejbolestnějších ostrovů nespravedlnosti současnosti.

Snímek natočil v podobném utajení před oficiálními úřady reportér Tasha Despa, který sám utekl před deseti lety z rodného Tibetu do Indie a poté se usadil ve Velké Británii. S pomocí skryté kamery se jim podařilo zachytit svědectví praktik sílícího policejního i kulturního útlaku Číny, které obnáší mučení, násilné sterilizace žen, konfiskace půdy a zahánění obyvatel do rezervací. 

Svědectví z utlačovaného Tibetu přináší moderátor Tasha Despa.

Svědectví z utlačovaného Tibetu přináší moderátor Tasha Despa.
FOTO: Jeden svět, Bez zdroje

Počínšťování Tibetu je pak symbolickým obrazem globalizovaného světa, v němž dochází za účelem ovládnutí nerostného bohatství náhorní planiny k ničení důležité kulturní i duchovní tradice lidstva. A to před shovívavým pohledem Západu, jehož představitelé se naopak poslušně řadí do fronty u bonanzy ekonomického zázraku současné Číny. Z filmu lze vyčíst, že alespoň ne všichni se s tím hodlají smířit, ačkoliv z toho neplyne pro Tibet zatím žádná velká naděje. Mezi tibetskou mládeží vzniká latentní odpor, který by mohl přerůst v násilný a nejspíše tragický konflikt.

Režim islámu, policie a milosrdenství

V několika filmech nabízí festival pohled i na další obávané i absurdní režimy totalitních režimů. Dopisy prezidentovi českého rodáka žijícího v Kanadě Petra Loma přibližují, jakým pouličním populismem vládne v Íránu islámský prezident Ahmadínežád, zaštiťující se v době dramaticky stoupající inflace a nezaměstnanosti nejenom náboženskou věroukou, nejvyššími duchovními, ale i cynickým samaritánstvím. Několik chudáků podaroval bohatstvím, načež vyvolal šílenství ožebračené veřejnosti, která píše svému vůdci prosebné dopisy o podobné milodary a upíná k němu své naděje.  

S Lomovou kamerou sledujeme prezidentovy hromadné mítinky, při nichž obyvatelé podléhají skupinové sugesci, posílají své dopisy, pláčou, omdlévají. Jindy čekají hodiny v předsálích nově zřizovaných speciálních úřadů, kam mohou přicházet se svými stížnostmi a přáními. Kulturou takové politiky se stalo uctívání lidového charismatického vůdce, na jehož „zázračné“ milosrdenství (nikoliv prozíravá rozhodnutí) ostatní spoléhají. Na druhou stranu ani podobný kult nemusí trvat věčně. Proti Ahmadínežádovi, který sice vrátil Iráncům pocit hrdosti například i díky jadernému programu, pracují špatné ekonomické vyhlídky, stejně jako čas. Slibů už totiž stačil rozdal více než peněz a většina jeho projektů zůstala nedodělaná.

Pevnost aneb Švýcarská rekonstrukce života z azylového centru v pohledu Fernanda Melgara.

Pevnost aneb Švýcarská rekonstrukce života z azylového centru v pohledu Fernanda Melgara.

FOTO: Jeden svět, Bez zdroje

 

Přistěhovalectví do evropské pevnosti 

Strhujícím příspěvkem k současnému nejen evropskému problému imigrace se ukázal být švýcarský rekonstruující dokument Pevnost, v němž se režisér Fernand Melgar pokusil se skutečnými protagonisty inscenovat a natočit život žadatelů o azyl v takovém švýcarském centru v městečku Vallorbe. Pod jednou střechou se zde scházejí běženci i emigranti ze Somálska, Arménie, Bosny nebo Iráku, kteří opustili své původní domovy z nejrůznějších pohnutek, ať už politických, ekonomických či rodinných.

V průběhu pečlivého úředního procesu a dlouhých rozhovorů se pak snaží přesvědčit úředníky, že právě oni by měli být přijati v téhle nové zemi. Film však ukazuje, jak takové posuzování je vždy složitou a nikdy nedokonalou záležitostí, která přitom rozhoduje o životech uprchlíků, ocitnuvších se v jakémsi vzduchoprázdnu, mezi zeměmi, světy i civilizacemi.