Článek
Výstava, kterou spolupořádá pražské Uměleckoprůmyslové museum, se připravovala šest let a je letos největší prezentací českého a moravského umění ve světě. Bude v Bonnu otevřena do 26. července.
Němečtí organizátoři se netajili tím, že záměrně s projektem počkali, až Česká republika povede Evropskou unii. Sázka na fotografii byla téměř zajištěnou výhrou. O díla českých klasiků je mezi sběrateli ve světě značný zájem a na aukcích v západní Evropě i v USA se prodávají za ceny srovnatelné s nejvýznamnějšími světovými fotografy.
„Šlo nám ale o to, ukázat širší záběr, objevit pro náročné německé publikum často neznámé autory“, říká o výstavě její autor Vladimír Birgus. „Specifikou je zařazení tvorby německých a rakouských fotografů, kteří působili v Česku nebo se u nás narodili, seznámili s fotografií a pak odešli do zahraničí.“
Stano, Štreit, Sudek i Saudek
Čtvrteční vernisáže se v Bonnu účastnil i ministr kultury ČR a řada fotografů, žijících v Česku a v Německu. Tono Stano pro Právo řekl: „Je to jedna z nejlepších souhrnných akcí, kterou jsem kdy viděl.“ Jindřich Štreit po prohlídce výstavy prohlásil: „Jsem hrdý na to, že jsem český fotograf.“
Expozice nabízí výběr toho nejlepšího z třiceti českých i zahraničních institucí a od mnoha desítek soukromých majitelů. „Až na pár výjimek jsou všechno dobové originály. Šlo nám o to, aby měl divák pocit co největší autenticity,“ říká spoluautor výstavy Jan Mlčoch.
Paralelně tu jsou ukázány dva světy. Fotografie jako umělecký experiment a fotografie jako dokument své doby. Birgus s Mlčochem se pustili i do kontroverzních témat. Diváci tu najdou dobové fotografie Hitlera se svými generály na pražském Wilsonově nádraží, snímky z totálního nasazení českých dělníků v Německu i popravy kolaborantů nebo odsun sudetských Němců z pohraničí. „Nikdo nám do koncepce nezasahoval, to co jsme přivezli, to jsme i vystavili,“ tvrdili svorně autoři výstavy.
Oba si také pochvalovali přístup Kunsthalle, její technické zázemí, dokonalou klimatizaci i osvětlení a také ostrahu exponátů. Výstava je přehledná, ničím bombasticky nerušená, takže divák tu má dostatek prostoru na dialog s kvalitně vybranými fotografiemi.
Nejpůsobivější jsou kapitoly věnované meziválečné avantgardě, konstruktivismu, abstrakci a surrealismu a tvorbě klasiků, jako byl Drtikol, Sudek, Teige, Rössler a Funke, kteří jsou představeni tím nejlepším z jejich tvorby. Praha byla svého času na výši, vedle Paříže a Berlína se stala jedním z center avantgardního hnutí. Bonnská výstava však současně naznačuje, že z českých fotografů nikdy nebyly světové celebrity a díky tomu je jejich pohled na svět a život upřímnější, opravdovější a lidštější.
Sudek a Saudek jsou mezi Němci nejvyhledávanější autoři a v Bonnu mnozí s překvapením zjistí, že mezi Aší a Ostravou bylo a je víc talentů, než předpokládali. Výstava je zajímavá i pro Čechy, které sem denně dopraví nízkonákladová letecká společnost Germanwings. Podrobnější prohlídka zabere až dvě hodiny času. Z hlediska návštěvnosti je dobré, že bonnská Kunsthalle nabízí zájemcům vždy několik výstav najednou a české fotografie bude od 17. dubna po tři měsíce doprovázet obrovská výstava Modiglianiho, největšího představitele Pařížské školy. Lepší společnost si Drtikolové a Sudkové nemohli přát.