Stát ve státě má vlastní zákony a Garrone je popisuje skrz odosobněné mozaikovité vyprávění několika osudů, dává maximální prostor autenticitě a těží napětí z toho, že je myšlení ve světě camorry posunuté do nám nepochopitelných rozměrů.

Krejčí Pasquale si ve finanční nouzi rozhodne přivydělávat vzděláváním v čínské továrně, která konkuruje místním. Jeho nové zaměstnavatele to stojí život. A bossové nechápou, že jim Pasquale není vděčný, vždyť přece mohli zabít i jeho.

Marco a Ciro

Mimo camorru se snaží fungovat dva kluci: Marco a Ciro. Ukradnou zbraně, přepadnou hernu, nechtějí patřit do žádného klanu, jsou v tomto světě sami za sebe. Jsou ztělesněním svobody (byť zvráceně se projevující). Jenže i ta musí být potlačena. Není čas na otázky, není tu soud, jen trest.

Obchodník Franco si přivydělává likvidací nebezpečného odpadu. Málokdo mu může konkurovat cenou, zahrabává ho totiž do země bez jakýchkoliv skrupulí. Obyvatelům okolních vesnic jeho praktiky nejenže nevadí, ale nabízejí mu za příslušný obnos další půdu k využití. A ještě mu dají na cestu broskve ze zahrádky, které ale už zapáchají tak, že je Franco musí za rohem vyhodit.

Marco a Ciro jsou ztělesněním mladické svobody, i ta je ale ve světě mafie zvrácená.

Marco a Ciro jsou ztělesněním mladické svobody, i ta je ale ve světě mafie zvrácená.
FOTO: AČFK, Bez zdroje

A režisér všechny tyto aspekty odhaluje s nádechem neorealistické poetiky. Zvedá mrtvá těla bagrem k nebi, pouští za volanty kamiónů děti a dává jim pod zadek polštáře, výstřely padají uprostřed dialogů i v solárku, dva dětští kamarádi se polibky loučí a oba odchází na jiné strany barikády; až se potkají příště, půjde o život.

Útěk s kulkou v duši

Garrone, který si za námět vzal stejnojmenný bestseller Roberta Saviana, přemýšlí také o tom, jak ze světa mafie utéct. Nabízí v zásadě dvě cesty, z nichž častější končí kulkou v hlavě a ta druhá kulkou v duši: Pasquale opouští svou životní vášeň, zahazuje nůžky a krejčovský metr. Jeho rezignaci Garrone ještě zvýrazní scénou, ve které krejčí vidí v televizi Scarlett Johanssonovou v modelu, nad nímž strávil sám hodiny práce, a vzápětí už smutně nasedá do své nové profese kamióňáka. Mimochodem pařáty camorry sahají ještě mnohem dál, nejen k róbám celebrit, neapolská mafie přispěla třeba na památník na místě zborcených věží Světového obchodního centra v New Yorku.

Ještě za dvě věci zaslouží Garrone absolutorium. Zaprvé ukazuje mafii jako živoucí organismus, jako prostředí, nikoliv jako jasně strukturovanou organizaci (žádní šéfové, žádné velké hlavy), čímž podtrhuje její životaschopnost, camorra je jako virus, na který není lék.

A pak boří klišé o mafiánech jako o coppolovsky uhlazených pánech středního a vyššího věku v perfektně padnoucích oblecích. Jeho mafiáni nosí tílka, jsou neoholení, oškubaní, zpocení a špinaví. A i díky tomu vypadá Kmotr vedle Gomory jako stylizovaná pohádka.

 

Gomora, Itálie 2008, 137 min.

Režie: Matteo Garrone, námět: Roberto Saviano, hrají: Toni Servillo, Gianfelice Imparato, Salvatore Cantalupo