S Meryl Streepovou jste už spolupracoval v divadelní hře Racek. Bylo to hodně odlišné?

Film je něco docela jiného, ale myslím, že jsme si spolupráci užívali podobně. Tehdy jsem byl mladší a neznali jsme se. Od té doby jsme přátelé a teď, kdy nám oběma přibyly roky, jsem se cítil více jako její vrstevník. Ale stejně, jde o Meryl Streepovou, a to je vůdčí osobnost. Hodně se toho od ní naučíte. Nechávám se vést. Dávám ze sebe maximum a ona také.

Zjistil jste o kněžích, se kterými jste se během studia role potkal, něco překvapivého?

Nic mě nepřekvapilo. Prostě jsem se dozvěděl, jak žijí, co která věc znamená, jak probíhají mše, kázání, co mívají na sobě a jak se chovají.

Pochopil jste jejich mentalitu? Není to zrovna běžné povolání…

Musím vám oponovat. Myslím, že je to známé a oblíbené povolání. Katolická církev je obrovská! Chápete, co tím myslím? Ve skutečnosti jde o běžné povolání. Mnoho lidí zasvětilo svůj život katolické církvi. Milióny.

V rámci své profese ale žijí naprosto odlišné životy od nás ostatních.

Možná, ale mě zaujalo právě to, že hodně lidí pracuje pro církev. A já to chápu. Myslím, že v tom, že ve svém životě nemáte žádné soukromé vztahy a nikomu nic neslibujete, se skrývá svoboda.

Toužil jste se už od dětství stát hercem?

Ne, ne, ne. Pravděpodobně až někdy kolem sedmnácti let. Na střední škole jsem byl zápasník, ale zranil jsem si krk, takže pak jsem místo toho šel na konkurz do divadla. Hrál jsem v několika hrách a pak jsem šel na vysokou školu. Tehdy jsem si uvědomil, že bych se tomu rád věnoval.

V současnosti také režírujete v newyorské LAByrinth Company. Jaký máte cíl?

Hrajeme nové hry, takže tam máme scenáristy, kteří pro nás píší. Snad tedy poskytujeme světu scenáristy, kteří se posléze uplatní někde jinde. O to se snažíme.

Přemýšlíte o tom, že byste režíroval film?

Ano. Možná. Nic ještě není pevně dané. Ale existuje něco, co bych rád režíroval. Nechci se začít filmové režii věnovat naplno, to vůbec ne. Ale rozhodně bych si to rád zkusil.

Jak vás ovlivnilo to, že jste získal Oscara za Capoteho?

Ztratíte část anonymity, to je nejvýraznější důsledek Oscara. Lidé vás více poznávají. A to, že vás poznávají, ovlivňuje vaše nabídky. Čím více lidí ví, kdo jste, tím spíš do vás nebo do filmu, ve kterém máte hrát, investují producenti peníze. Ale jinak se nic nezměnilo, dál dělám to, co předtím.

Takže jste si ještě nekoupil soukromý ostrov?

No, nebylo by to fajn? Ale byly by s tím problémy.

Pojí se s Oscarem i nějaké negativní věci?

S Oscarem se nic nepojí, je to jen událost v životě.

Jak se vyrovnáváte s popularitou?

Ono to začíná nenápadně. Začnete chodit na konkurzy k filmům a dostanete roli. A pak si říkáte: „Fajn, čas od času natočím film a budu se věnovat divadlu.“ Najednou je vám devětadvacet a někdo na vás zírá v restauraci a vy máte dojem, že se mu nezamlouváte nebo vám chce jednu vrazit nebo byste ho měli znát a zapomněli jste, kdo to je.

A pak vám dojde, že viděl váš film a zná vás. A to je šok. Je to jako přijít o levou ruku. Nechápete to. Procházíte životem naprosto anonymně a najednou už anonymní nejste. Určitě existují herci, kteří od začátku chtějí, aby se z nich staly hvězdy. Ale řada z nás se herci stala proto, že jsme byli v našem místním divadle a viděli tam nějakou poutavou hru.

Chtějí být vaše děti herci?

Je jim příliš málo, než aby to věděly.

Máte teď, když je z vás filmová hvězda, otec a divadelní režisér, vůbec ještě nějaký volný čas?

Filmová hvězda! To je legrační. Já se na život filmové hvězdy vůbec nehodím. Je mi teď jedenačtyřicet let a zdá se mi, že mám na všechno málo času. Je těžké to zvládat, dělit a ještě najít nějaký volný čas, ale nemyslím, že bych v tom byl nějak výjimečný. Je to obvyklé. To, jestli je někdo slavný, na tom nic nemění. Něco takového zažije každý.