K natočení Tobruku režiséra inspirovala knížka amerického autora Stephena Crana Rudý odznak odvahy z roku 1897, kterou si přečetl před pěti lety.

„Nemám rád nepřiměřený patos, nemám rád hlavně ten filmový, jaký vídáme v amerických filmech. On totiž neodpovídá pravdě. Při psaní scénáře jsem se 2 roky scházel s veterány a scény i vyznění s nimi konzultoval. To úplně obyčejné hrdinství si myslím právě vyzdvihnete ve chvíli, kdy na plátně vidíte úplně obyčejné kluky. Všichni veterání tvrdí, že ten kdo tvrdí, že neměl strach, je lhář. Cestu národní sebedůvěry musíme budovat ne na pohádkách, ale na faktech a věrohodných skutečnostech. Někdy to bolí, ale jsem přesvědčený, že jiné cesty není,“ říká Marhoul.

Na Tobruk se připravoval několik let. Na podzim roku 2004 společně s architektem Honzou Vlasákem strávil 7 dnů v Libyi, z toho 5 dnů přímo v poušti na perimetru: "Oblezli jsme všechno, všechny pevnůstky, všechno nafotili, zdokumentovali, nafilmovali. Proto jsme to taky potom mohli věrně postavit v Tunisku, protože v Libyi se opravdu filmy zatím natáčet nedají."

Jeho záměrem bylo vytvořit něco jako hraný dokumentární film. „Samozřejmě by šel scénář zauzlovat mnoha dalšími problémy, ale já to právě chtěl udržet na té hranici věrohodnosti, na hranici dokumentu lidských pocitů. Příběhem ve filmu Tobruk jsou ti lidé sami,“ uvažuje Marhoul.

Váleční veteráni jsou podle Marhoula u nás stále nedocenění. „Film Tobruk, je jen jeden krok za mě, aby na ně společnost nikdy nezapomněla,“ říká. Jeho příští film však bude jiný. „Určitě bych chtěl natočit drama, ke komedií a válečnému žánru se už nebudu vracet.“