Věra (Irena Horváthová) přijde o manžela a zůstane bez prostředků se sedmi dětmi. Nesympatické paní ze sociálky jí přijdou připomenout, že dluží 200 tisíc na nájemném a skončí na ubytovně pro nepřizpůsobivé. Navíc přijde o děti. Věra však nic neřeší. Obálky od soudu nečte, dluhy neplatí. Jako zázrakem jeden novinář (Igor Chmela) přemluví mladou advokátku (Linda Rybová), že rodině pomohou. Přidá se i terénní pracovník Kochta (David Prachař).          

El Paso má diváka zavést "do kotle vášní, emocí a živelnosti" a chce nabídnout i naději - "bez lakování na růžovo". Romský svět se skutečně snaží líčit poctivě, bez lakování, ale kotel vášní a emocí se v tomto filmu rozhodně nekoná. Ten by se dal najít spíše v hudbě skupiny Gulo čar, která ve filmu zní. Bohužel málokdy.  

Na to, jak drastické životní osudy se mezi Romy odehrávají, je El Paso vlažné, místy nudí, negraduje. Některé scény by šlo jednoduše vystřihnout a nic by se nestalo. 

David a Goliáš? Těžko

Režiséra Tyce podle jeho vlastních slov fascinuje boj jedince proti společnosti, Davida proti Goliášovi, a tak také filmový příběh pojal. Jenže tomuto modelu jednoduše nelze věřit. Tzv. většinová společnost totiž Věře nic neprovedla, nikdo jí nic neukradl, nepřepadli ji rasisté, nevypálili jí byt, ani ji žádný zlotřilý lékař za komunismu nesterilizoval. 

Nikdo nemůže za to, že má sedm dětí, ani za to, že deset let neplatila nájem za městský byt v luxusní lokalitě. Její boj s úřady tak diváka těžko emocionálně vtáhne, zvláště když se neustále sama lituje a těm, kteří chtějí pomoci bez nároku na honorář (advokátka Lindy Rybové), ještě hází klacky pod nohy. Přirovnání s Davidem a Goliášem zde kulhá na obě nohy. Hlavní postava filmu je bohužel především hloupá a to ji na sympatiích nepřidá. 

Věra naštěstí není pojata jako trpící světice a je dobře, že film se nesnaží něco takového divákům vnucovat. Když sprostě nadává, kouří a pije před dětmi, vidíme reálného slabého člověka, který se dostal na dno finančně, ale hlavně  psychicky. Ve své kuchyňce v nouzovém 1+1 se pohybuje autenticky, ale ve chvílí, kdy promluví, bývá občas prkenná. 

Neživé dialogy jsou vůbec pro El Paso kamenem úrazu. I spontánní "blbnutí" a povídání romských dětí někdy vyznívá nuceně, pravda, ne všude. Drobná zaškobrtnutí kazí i dialogy advokátky a novináře. Jako příklad jen jedna z maličkostí, která zatahá za uši: proč novinář Erik, který evidentně není žádný přehnaný slušňák, používá v soukromém hovoru s kamarádkou v baru slovo "Rom"? Skutečně takhle Češi mluví v hospodě?

El Paso zůstane dalším z ambiciózních projektů, které sice převyšují běžnou komerci, ale v podstatě nechají diváka chladným. Neurazí, nenadchne.