S technologií skla se Zoričák obeznámil v českých sklárnách. Nebyl z něj hned hotový umělec, naopak začínal jako obyčejný brusič. Díky tomu však pochopil, jaké možnosti pro moderní sochařskou práci skýtá sklo jako průsvitný a současně pestrobarevný materiál. Do Francie odešel v roce 1970 už jako žák slavného Stanislava Libenského.

Otisky vesmíru

Na Špilberku najdeme Zoričákovy objekty, které vypadají jako průsvitné předměty pocházející z vesmíru s otisky mimozemského života. Jejich opakem jsou díla, kde autor převádí do skla věčně živé nápady evropského a amerického pop-artu. Z obrovitých ženských prsou se stávají ozdobné stolní dekorace a zakřivené skleněné tyče se po zemi plazí jako hadi. Jde o dva různé póly kreativních nápadů. Na jedné straně svět meditace a estetického rozjímání a na druhé hravost, humor a smysl pro grotesknost.

Jedno však je společné: Zoričákovo sklo nemá v sobě nic z české či slovenské zasmušilosti či melancholie. Naopak u výtvarníka se od počátku prosadila francouzská elegance, vytříbenost, smysl pro šaramantnost. „Sklo je materiál, který nepatří Bohu, ale lidem, protože oni byli jeho stvořiteli,“ říká Zoričák a jako tvůrce obdařený talentem k němu i přistupuje.

Rytíř Řádu umění a literatury

Letos pětašedesátiletý umělec má na Špilberku co bilancovat. Zlom v jeho kariéře přinesla putovní světová výstava ateliérového skla pořádaná slavným americkým muzeem v Corningu, kde autor figuroval jako jediný francouzský sklářský výtvarník. Francouzské ministerstvo kultury ho poté angažovalo k vybudování zázemí pro novou sklářskou tvorbu a byl jmenován i Rytířem Řádu umění a literatury.

 

Ján Zoričák: Sklo
Brno, Špilberk do 19. dubna,
otevřeno středa až neděle 10–17 hodin