Letos to nebyla sběratelská cesta, jakou kdysi prošel film Je třeba zabít Sekala, který dostal deset Lvů ze dvanácti nominací, ani souboj dvou favoritů jako loňský duel Vratné lahve–Tajnosti.
Působil efekt malé silné party, který se projevil už při nominacích. Dostalo je pouhých devět ze šestadvaceti natočených filmů, přičemž akademici zcela „přehlédli“ například film Kdopak by se vlka bál, přijatý vzápětí do jedné ze soutěží Berlinale.

Večírek filmařů, jedné rodiny


Nápad Petra Vachlera postavit večer na rodinných vztazích pak především pěkně doložil, že česká kinematografie je malý rybník, v němž rejdí kamarádi skuteční i domnělí, party a partičky i rodinné klany.
To sice může na jedné straně vyvolávat pocit, že všichni „jsme filmaři, jedna rodina“, na straně druhé to staví do zvláštního světla zdůvodnění, s nímž Vachler rušil Plyšového lva: prý to není taková zábava, jak původně čekal, a tvůrci si to moc „berou“. Jenže to by musel zrušit celého Českého lva.
Čestmír Kopecký přebíral z rukou generálního ředitele Magnesie cenu jako producent nejlepšího filmu. Jak postupoval čas bez jediného Lva pro Karamazovy,
mohl se obávat, že jeho film vyjde naprázdno…

Útok Deany Jakubiskové na akademii, která nezařadila Juraje Jakubiska ani mezi tři nejlepší režiséry… Poznámka Petra Zelenky, že čekal jiná ocenění… To vše svědčí o tom, že v rybníku, kde každý každého zná a předpokládá, že „ten mi to nepřeje a tamta mi nikdy hlas nedá“, je udílení cen vším, jenom ne zábavou. A že filmaři „si berou“ České lvy mnohem víc, než se někdy sami tváří.


Lucerna působí omšelým dojmem


Kdyby se tedy Bolek Polívka s dcerou Annou, kteří byli místy vtipní a občas jim také docházel dech, třeba na hlavu postavili, moc to nepomůže. V oprýskané Lucerně bude vzduch (ten co zůstal) stejně ke krájení. A tak by možná stálo za úvahu, nesnažit se za každou cenu udělat z večera líbivou show.
Hudební i jiná zábavná čísla ceremoniál jen prodlužují, nominovaní zbytečně dlouho čekají na verdikt a dech dochází nejen moderátorům. Hodování s mrkvovými karbanátky, sójovými bifteky a celerovou paštikou pak sice každého smíří i se smrtí, ale shoda panuje hlavně v tom, že kratší ceremoniál by věci prospěl.