Bílá se na ní představuje ve skvělé pohodě, nesporně lepší než kdykoli v minulosti. Poletuje od jedné pěvecké polohy ke druhé a všechny zvládá s noblesou korunované královny českých zpěvaček.

Je navíc dospělá. S infantilními halekačkami typu Láska je láska nebo Jinak to nebude se rozloučila paradoxně v podobně laděné Jampadampadampa. Se sentimentem i ironií pojmenovala propast mezi parkovou mládeží a sebou. Láska je stále láska, ale nově - zodpovědně.

Sluší jí to v prvoplánově rádiovém popěvku eSeMeS, ve vážných kompozicích Vokurky či Tak je dohráno, folklórní O cikánském pláči (doprovázené rómskou skupinou Věry Bílé Kale) a především v šansonu Unesený s vynikajícím Horáčkovým textem, převyšujícím o jednu třídu zbylé skvělé Gábiny Osvaldové.

Vedle slovní důstojnosti je rovnocenně posazen i Bílé projev. Její hlas je pevný, sametový, flexibilní a přitom provokativně nakřáplý, jiskřivě rockový. Silná je ve vypjatých pasážích, které dokáže vygradovat až do pomyslného dramatického výbuchu. Toť poctivá práce nejenom její, nýbrž i skladatele Ondřeje Soukupa.

Jen jednou se to nepovedlo, to když v písni Všechno je ve hvězdách donekonečna opakuje slogan "Všechno je ve hvězdách a já jsem sebevrah..." V duetu s Michaelem Kocábem Jednu malou i bonusovém otravném nováckém popěvku Novamba s Martinem Poštou své mužské protějšky s lehkostí válcuje.

Lucie Bílá se zkrátka nachází ve výjimečné formě. Deska je díky tomu mnohem vyrovnanější než všechny její předešlé.

Lucie Bílá: Jampadampa, EMI, 47:28